Zlodějka

Kapitola padesátá pátá

„Nechápu, proč tam vlastně chodím. Nechápu, proč vůbec někam chodím," šeptala Victoria, klečíc před kamenným oltářem, kolem kterého spal stočený kamenný drak. Jeho zelené šupiny zářily jako smaragdy, když na něj dopadlo světlo z loučí.

„Ty dny v Akademii, plné zlodějů, bojovníků, strážců a taktiků byly nádherné, přestože byly tak krátké. Ale teď mě čeká poslední bitva, poslední, rozhodující bitva. Nechci umřít. Zemřelo už tolik lidí. Můj kocour Kamau, velký jako kůň, černý jako noc, s očima, studenějšíma než led a stejně tak modrýma. Zemřel dokonce i Steve, který se měnil ve vlka, bílého jako sníh. Ubohý Steve. Nevím sice, jak zemřel, ale Lucas nám o tom podal přesnou zprávu. Ruka člověka a vlčí packa, kus košile, přibité na ceduli přímo před Akademií. Kdo jiný než Steve by to mohl být?" modlila se Victoria, s rukama sepjatýma v uctivé póze. Nikdy se nemodlila, v boha nevěřila. Ale tohle byl pohanský oltář, oltář, patřící drakům, ale ne těm obyčejným. Oltář, patřící drakům na nebesích, kteří ji možná donesou na svých křídlech do míst, kde je ticho a klid.

„Prosím vás, draci nebes. Dovolte mi spatřit mé milované i po smrti. Dovolte mi spočinout v náruči mého milovaného kocourka, mého Kamaua. Dovolte mi se navždy smát s Arratayem a Tonym, dovolte mi jezdit na mé Matarys po věčných lukách. Nikdy jsem se nemodlila a v boha nevěřila, ale jestli drakům patří nebesa, prosím, ať je mohu spatřit." Když Victoria domluvila, naposledy zvedla oči k zelenému drakovi. Na malinkou chvíli se jí zdálo, že na ni drak pohlédl a že v jeho otevřeném chřtánu zaplál oheň, ale odmítla to jako čirý nerozum. Drak je z kamene, není živý.

Přesto, když odcházela, ohlédla se. A přísahala by, že drak změnil polohu.

„Victorio, pohni," zavolal na ni zvenčí Arratay, který nevěřil v bohy ani v draky. Neměl žádnou úctu k oltáři, a kdyby mu to přineslo užitek (a ostatní mu to dovolili) zničil by ho. Ale dnes, při této poslední bitvě byla přízeň bohů důležitá, ať jste v ni věřili, nebo ne.

„Už jdu," zamumlala směrem k němu, ale nepohnula se. Nepohnula se ani, když se kamenný drak postavil na nohy a otevřel zelené oči.

„Victoria," ozval se z jeho děsivé tlamy skřípavý a suchý hlas. „Victoria Wood. Bastard, bez příjmení, bez majetku. Zlodějka, beze cti, bez svědomí. Dívka, statečná a samostatná. A poslední kapitán zlodějů."

Drak se pomalu protáhl a jeho dlouhé drápy kleply o zem, když sešel z podstavce, na kterém stál oltář. Opatrným krokem vyrazil ke zlodějce, která se stále nemohla pohnout.

„Draci jsou dlouhověcí. Viděl jsem zde mnoho lidí, kteří se modlili a prosili o svůj bezcenný život. Nikdo z nich na mě nezapůsobil, až na tebe. Victoria Wood. Jak znělé jméno, hodné hrdiny," pokračoval a jeho hlava se mírně pohupovala, když kráčel vpřed. Victoria ucouvla, když se nad ní vztyčil a otevřel tlamu.

„Byl jsem vyslán z nebes, abych splnil jediné přání člověku, který bude dle mého názoru schopen přežít v tomhle vašem nudném světě. A vybral jsem si tebe, přestože tvé dny se chýlí ke konci. Zemřeš bolestivou smrtí. Ale máš jedno přání, jedno jediné, které vyplním." Jeho řeč se očividně chýlila ke konci, jelikož se s nepříjemným klapavým zvukem položil na zem. Kamenná podlaha pod jeho těžkým tělem praskala. Zdálo se však, že to nevnímá.

Jedno přání. Přání, které vám kdokoliv vyplní. Co byste si přáli vy?

„Přeji si, abych v bitvě zachránila spousty životů," zašeptala a sklonila hlavu. Drak překvapeně pootevřel tlamu a potom se rozesmál dunivým smíchem, při kterém se jeho tělo vlnilo jako had.