Zlodějka

Kapitola padesátá šestá

Kazuki s úsměvem šplhal na zeď Akademie, když se za ním ozvalo podivné štěknutí, ne přímo psí, ale také ne příliš odlišné. Rychle se ohlédl.

Dole, pod ním, byla liščí dívka a znovu na něj mířila lukem.

„Jak ses sem sakra dostala tak rychle?" užasl a otočil se, takže visel na zdi jen za jednu ruku. Nezdálo se, že by mu to vadilo.

Liščí dívka naklonila hlavu na stranu, tak, jak to rád dělal Kazuki a líbezně se usmála. „Jmenuju se Riche."

„To je sice fajn, ale jak ses sem dostala, Riche?" sykl a stiskl prsty, aby nesklouzl dolů. Riche se znovu zvonivě zasmála. Jak ta byla protivná!

„Jmenuji se Riche. Riche Amicus. Vzkaž to své velitelce, Tacite." Mrkla na něj a vypustila šíp.

Kazuki rychle vyskočil nahoru na zeď, aby se šípu vyhnul.

Nahoře si přidřepl a pevně se zahákl za spáru mezi kameny. Upřel pronikavý pohled svých rudých očí na zrzavou Riche, která se stále smála.

„Jmenuju se Kazuki, Riche," zazpíval hlasem lehoučkým, jako soví pírko. Zuby zlatooké dívky se zaleskly v dalším úsměvu.

„Mír? Ty se jmenuješ mír! Jak příhodné!"

Kazuki zvedl koutky v grimase, která měla jistě připomínat úsměv. Ve skutečnosti to vypadalo, jako by mu někdo vyřízl do tváře díru.

„Kde ses tu vzala?" zašeptal Kazuki a pokusil se ignorovat dívčino zjevné šílenství. Jako by to šlo!

„Já? Já jsem tu byla tak nějak vždycky. Až můj Lucas mě našel."

„Co jsi zač?" zopakoval rudooký. Dívce vyprchalo nadšení z očí. Chvíli mlčela a stála jako solný sloup, než zvedla hlavu.

„Jsem osamělá," řekla tichounce. Kazuki se zamračil a vteřinku váhal. Potom skočil dolů.

Riche se usmála.

Její noha vyletěla dopředu a trefila Kazukiho přímo do břicha. Rudooký vyletěl dozadu a narazil přímo do zdi Akademie. Jeho hlava při kontaktu s tvrdým kamenem nepříjemně křupla, když sklouzl na zem.

Dívka k němu rychle doběhla a nelidskou silou ho zvedla do úrovně očí. Kazuki zakňoural, když ho popadla za vlasy a cukla jím dozadu.

„Lucas bude potěšen," zavrněla a pustila ho. Dopadl na zem s tichým žuchnutím.

„A bude si užívat," vyjekla nadšeně. Při každém slově ho jednou kopla kolenem do obličeje. „Každé slovo." Ozvalo se hlasité prasknutí, když Kazukimu zlomila nos.

Náhle se sklonila tak, aby viděla do zakrvácené tváře sovího muže. Jeho do té doby rovný nos byl teď velmi nakřivo.

„Ale ty ubohý..." zašeptala a rty lehkými, jako motýlí křídla, ho políbila na čelo. „Kdo ti tak ublížil?" zasmála se a vrazila mu facku, až se znova udeřil hlavou o zeď.

Skoro se otočila, aby odešla, když v tom náhle Kazuki zaklonil hlavu a zakřičel. Zavřískal, jako raněné zvíře, volající o pomoc. Zavřeštěl, jako sova.

„Cos to udělal?" zeptala se a její zlaté oči byly rozšířené strachem. Několika dlouhými kroky přešla vzdálenost, která je dělila.

„Cos udělal?" zařvala mu do tváře a vrazila mu koleno do břicha. Kazuki na ni němě zíral, neschopen se pohnout, zkroucen bolestí.

„Mluv!" znovu zakřičela a dupla mu na nataženou nohu. Ozvalo se další křupnutí a ve vteřině na to i další Kazukiho výkřik.

„Netýrej mi bojovníky," ozval se nad nimi temný hlas. Victoria sjela po zdi, černé vlasy jí vlály kolem bílého obličeje, v modrém oku hněv, v zeleném starost.