Zlodějka

Kapitola třicátá šestá

Ovšem, i ta nejhezčí chvíle musí někdy skončit. Netrvalo tedy příliš dlouho, a Victoria od Tonyho ustoupila. Arratay se mírně pousmál, ale tak nějak smutně. Úsměv se mu ale neskutečně rozšířil, když zlodějka objala i jeho.

„Dobrá," řekla po chvíli objímání a odtáhla se. Potom natáhla ruku a chytila se Tonyho, tak pevně, jako by se už nikdy nehodlala pustit. Chvíli se rozhlížela, hledajíc místo k sezení, ale nakonec se prostě posadila na zem.

„Co se stalo?" zeptala se. Nechápala, jak je možné, že před sebou vidí dva lidi, které považovala za mrtvé. A to místnost ani zdaleka nebyla prázdná. Všude někdo seděl nebo stál. A dokonce i ležel. Několik lidí leželo na zemi. Vypadali jako mrtví.

Tony se váhavě podíval na Arrataye. Věděl o tom místu skoro vše, co se vědět dalo, ale Arratay tam byl déle a mohl jí vše rychle vysvětlit. Měl v tom už dlouhou praxi.

„Jsme mrtví," začal netradičně. Když zahlédl vylekaný a překvapený výraz Victorie, pousmál se, ale tak nějak vlažně.

„Ale nejsme doopravdy mrtví. Dýcháme. Ale... nevypadáme živí," pokusil se pokračovat ve vysvětlování. Tohle bylo vždy těžké. Těžší, než říct rodině mrtvého, že je doopravdy mrtvý. Pokuste se to říkat tomu mrtvému, že. A Victoria vážně nevypadala, jako že něco pochopí.

„Naše těla žijí, ale naše duše v nich není," dostal ze sebe nakonec, po chvíli přemýšlení. Teď už Victoria se zamyšleným výrazem kývla a skousla si ret.

„Jak to víš?" zeptala se opatrně. Nebyla si jistá, jestli to chce vědět ona.

„Byl tu jeden muž. Říkal si Trekkanegallemrem," Arratay se musel usmát při vzpomínce na podivného muže, s ještě podivnějším jménem. „Znal Lucase ještě před tím, než začal kouzlit. Byl to skvělý člověk, mocný kouzelník. Nikdy se nechtěl vzdát a v Lucase věřil, přestože mu nikdy neodhalil svoji moc."

Ze začátku byl jeho tón zasněný a skoro veselý, ale postupně ztišoval hlas a mhouřil oči. Nakonec vypadal jako sova v posledním tažení, ale nejspíš to měl být dramatický výraz.

„Lucas Trekku jednou přistihl, když zkoušel kouzlo. Neskutečně se rozzlobil a začal cosi odříkávat, tak rychle, že to Trekka nepostřehl. A potom... se probudil tady," dokončil a rozpřáhl ruce, jako by chtěl obsáhnout scénu všude kolem. Lidé prostě... seděli, nebo stáli. Jen žili.

„Ale to nic nevysvětluje," ozvala se po chvíli do ticha Victoria. Arratay k ní obrátil pohled, do té doby nepřítomný.

„Vysvětluje. Podívej, tady je všechno, co chceš. Představíš si, že chceš knihovnu? Není problém! Chceš ložnici? Prosím, tady je. Trekka tady žil dost dlouho, přemýšlel, hledal a dospěl k jednoduchému závěru. Lucas ho uvěznil ve své mysli. Uvěznil ale jen duši, protože duše bez těla žít nemůže. Duše je poháněna tělem, stejně jako vůz je poháněn koněm, jako je magie poháněná krví." Jeho tón byl nadmíru nespokojený, že Victoria okamžitě vše nechápe, ale to jí bylo ukradené. Chtěla pochopit a tohle ji aspoň trochu uspokojilo.

„Můžu se s tím Trekkou setkat?" zeptala se tiše, když si utřídila myšlenky. Tony si odfrknul a natáhl ruku, aby ji objal kolem ramen. Ucukla.

„Trekka... to vzdal," zamumlal Arratay a odvrátil oči. Když ale viděl, že Victoria je zase mimo, povzdechl si a pokračoval.

„Můžeš odsud odejít dvěma způsoby. Buď tě pustí ten, kdo tě uvěznil, v našem případě Lucas. Anebo to vzdáš a donutíš své srdce, své skutečné srdce, aby přestalo bít. Ne hladověním, nebo žízněním. Tady nemusíš ani jíst, ani pít. Ne, prostě si lehneš a přestaneš fungovat. Vzdáš to," vysvětlil. Když se trochu vzchopil, posadil se.

„Řekl bych, že máš jinou otázku," nadhodil a zahleděl se jí pevně do očí svým černým pohledem. Teď už to Tony očividně nevydržel a pevně ji objal, ignorujíc její otrávený výraz.

„Jste mrtví," zamyšleně pronesla Victoria. „Viděla jsem vás umírat."

„Vidělas jen to, co chtěl Lucas. Je to mocný kouzelník," usmál se na ni Tony.

„Ne. Já... viděla, jak Arratayovi trčí šíp z hrudi. Viděla jsem tebe, jak umíráš, jak ti krev prýští z otevřených ran. Bylo jí nakonec tolik, jako z moře. Rudá všude, na mých rukou, na mém oblečení a tys pořád nezemřel, jen ses na mě díval. A potom... potom..." Nenacházela slova pro úzkost, bolest a strach, který prožívala při tom posledním, děsivém polibku, který byl slaný po slzách.

„Vidíš mě před sebou, ne?" usmíval se na ni konejšivě bojovník. Victoria pevně zavřela oči a přikazovala slzám, aby se jí nekoulely po tvářích. Byl to ale předem prohraný boj, slzy si cestu nějak našly.

„Ano," hlesla plačtivě. Tony k ní přistoupil a opatrně jí dal prst pod bradu. Zvedl její tvář tak, aby jí viděl do očí.

„Zopakuj mi prosím, co ti řekl Arratay," požádal ji, stále upřeně zahleděn do těch krásných, smaragdově zelených očí. Jemně shrnul pramen vlasů z její tváře.

„Tak já asi půjdu... tohle nemusím vidět," zamumlal Arratay a tiše se zvedl. Přestože Victorii přál hezký život a lásku, nepotřeboval se na to dívat. Opravdu nechápal, jak se jí povedlo si obmotat kolem prstu snad celou Akademii, pověstnou svými skoupými muži. Tichým krokem, jaký mají jen zloději, odešel.

„Že... duše bez těla žít... ne-nemůže," vykoktala ze sebe uplakaná dívka a upírala toužebné oči na věčně optimistickou tvář muže před sebou. Muže, co ji ochrání.

„A my jsme teď co? Duše," usmál se na ni a přejel prsty po její hebké tváři, teď smáčené slzami. Nemohl odolat a udělal to znova. Netušil, jak dlouho ji bude mít pro sebe.

„Tony... já už nechci bojovat. Šla jsem do Akademie, abych byla v klidu," zašeptala a stulila se mu na hrudi. Z koutků už jí naplno kanuly slzy, velké jako hrachy. Přes veškerou její sílu, odvahu a bůhvíco, ještě to byla jen malá dívka, sama proti celému světu. Pouhá patnáctiletá, sto šedesát centimetrů vysoká, čtyřicet kilogramů těžká, osamělá dívka.

Tony byl oproti tomu naprosto spokojený. Hladil ji po vlasech, trochu mastných, ale stále hezkých a lesklých a užíval si její objetí. Její štíhlé ruce ho držely kolem pasu, její tvář spočívala na jeho prsou. Dokonalost sama.

Nemohlo to dopadnout moc jinak. Když se Victoria konečně vyplakala, prostě zavřela zelené oči a usnula hlubokým spánkem, který přichází, když dlouho pláčete. Jistě jste ho někdy taky zažili, ale vsadím se, že z jiných důvodů.

Tony si povzdechl a opatrně se položil na tvrdou, kamenitou zem. Ano, mohl si přát postel, nebo dokonce celou ložnici a měli by kde spát. To on ale nechtěl. Jeho cílem bylo, aby Victoria spala na jeho hrudi, klidná a krásná.

A to se i stalo.