Zlodějka

Kapitola padesátá sedmá

Na zem dopadli dva vlci.

Ten bílý vycenil zuby na Lucase a rozběhl se směrem k němu. V inteligentní mysli zvířete se vynořila vzpomínka na pálení, když mu usekávali packu. Přesto zuřivě zavrčel a skočil po překvapeném kouzelníkovi.

Hnědý zaklonil hlavu a zavyl, dlouze a táhle. Riche vykulila zlatohnědé oči a maličko couvla, před obrovskou stvůrou, ze které vycházel pach smrti. Jeho dlouhé, zčernalé tesáky páchly rozkladem a nechutná, vlhce rudá dáseň vypadala, že se každou chvíli rozpadne.

Victoria se zachvěla, když ji v nose zaštípal závan tepla, který kolem sebe roznášeli vlci. Přesto se neprobrala a z díry v jejím břiše vytékala krev.

Bílý vlk to viděl a tichounce zakňučel. Cosi v jeho nitru, cosi, co k němu bytostně patřilo, toužilo, o ochranu této malé dívky. I přestože její byl její pach tak cizí a nepřátelský. Steve v něm potřeboval chránit Victorii.

Změnil trasu běhu a vyhnul se Lucasovu nataženému chapadlu.

Kazuki na zemi vše pozoroval a věděl, že to je jeho chyba. Všechno je jeho chyba. Musel to nutně napravit. Ale nemohl. Ležel na zemi, se zlomenou nohou a nosem. Břicho ho bolelo tak, že mohl mít klidně i nějaké vnitřní zranění. Ale on nemohl bojovat.

Povzdechl si. Nepřál si, aby k tomuto muselo ještě někdy dojít, ale teď nebylo na výběr.

„Anthony!" zakřičel na hnědého vlka, který stále hlasitě vyl. Hnědé oči se střetly s rudýma.

„Dones mi ji," přikázal Kazuki a mávl rukou na Riche, jejíž bledá tvář zářila jako maják. Vlčí nitro, to ubohé, zvířecí cosi v Tonym zvítězilo a on se otočil na malou dívku.

V rusovlásce to probudilo cosi jako instinkt přežití. Věděla, že proti vlkovi, který prošel jistě už mnoha boji, nemá šanci. Ale zároveň s tím se odmítala vzdát.

Roztáhla ruce a sbalila je do pěstí, aby mohla vlkovi uštědřit aspoň jednu pořádnou ránu. Vždycky byla silná, ale teď, když Lucas její tělesnou sílu ještě zněkolikanásobil, byla téměř neporazitelná. Jen téměř. Proti zbraním byla stále bezmocná.

Hnědý vlk vycenil zuby a rozběhl se proti ní. Rusovláska vyskočila do vzduchu a udělala perfektní salto. Slyšela, jak vlčí zuby cvakly kousek od jejích kudrnatých vlasů. Dopadla na zem a pokusila se o výkop, aby vlka udeřila do tlamy

Náhle ucítila bolest v kotníku, když se do ní vlk zakousl. Vítězně zavrčel a praštil s ní o zem.

Dívka zalapala po dechu. Bolela ji každičká kost v těle, když ji vlk táhl k Kazukimu.

Hodil ji obličejem do Kazukiho klína. Riche už se viděla mrtvá, když v tu ji Kazuki pohladil po čele.

„Promiň, maličká. Tohle bude bolet," zamumlal a z jednoho oka mu vytekla slaná kapka.

Byl napůl sova. A sovy potřebují maso a krev, aby se udržely silné. A to přesně byla ta jediná věc, co mohla někomu, jako je on, vrátit sílu a hlavně, zahojit zranění.

I přesto se na to těšil.

Odhalil jí krk a prudce se do něj zakousl.

Cosi v něm vybuchlo a zničilo tu trochu lidskosti, co si pro ten okamžik uchovával. Jeho zorničky se rozšířily rozkoší, když mu do úst vtékala teplá krev, krev, sladká a přesto tak palčivá. Pořád si uchovávala ten typicky kovový podtón, ale to mu nevadilo. Sál ji s úpornou zuřivostí.

Hnědý vlk chvíli jen zíral a potom vycenil zuby. Taky si chtěl kousnout.

Když se přiblížil k noze dívky, aby si z ní urval pořádný kus masa, Riche vykopla a vyrazila mu půlku zubů. I přesto, že už ji žral tenhle lehoučký, hubený a nutno přiznat, že i pohledný soví muž, nehodlala dovolit, aby si z ní ukousl i odporný vlk. Svým způsobem se jí dokonce i líbilo, že ji někdo vysaje, jako upír. Ne, že by upíři existovali. Máme tu lidi, měnící se ve vlky, lidi, co jsou napůl zvířata a i čaroděje. Ale upíři? To je prostě hloupost.