Zlodějka

Kapitola dvacátá první

Victoria měla ve tváři překvapený výraz, když přejela pohledem po místnosti a pomalu se posadila. Její pozornost si ale okamžitě vyžádal Kamau, který jí začal s velkým nadšením oblizovat tvář, naprosto ignorujíc skutečnost, že se ho snaží odtlačit. Když se jí to konečně povedlo, měla pocit, že jí někdo přejel po obličeji pilníkem a sedřel z něj veškerou kůži.

Když kocour nadšeně ustoupil, dlouhý ocas se mu kroutil s takovou vervou, že shodil malý stolek, na kterém stála váza. Lucas zpražil šelmu naštvaným pohledem.

„Rozbil jsi mi vázu!“ vyštěkl. Kamau se obrátil a obnažil zuby. Lucas cítil, jak jeho odhodlání slábne a pomalu couvá.

„No dobrá.“ Zavrtěl hlavou, ale dával si pozor, aby nespouštěl obrovskou kočku ze zorného pole. Ta se otočila na stále zmatenou dívku, která ji začala bezmyšlenkovitě škrábat po hlavě. Kamau spokojeně zavrněl a složil obrovité tělo na zem, odkud propaloval pohledem Lucase.

„Co se stalo?“ zeptala se Victoria a opatrně se postavila. Cítila se… zvláštně. Jako by jí nepatřilo vlastní tělo. Potom se dostavily vzpomínky.

Pach vlastního spáleného masa. Výkřiky bolesti. Plameny všude, kam dohlédla. Potom bolestivý úder, když dopadla na zem a nakonec šíp a krvavá rána.

Arratay.

„Arratay…“ vydechla a zadoufala na jediný okamžik, že se jí všechno jen zdálo a že je Arratay naživu. Záblesk naděje pohasl, když viděla pochmurný výraz ve tváři Lucase.

„Je mrtvý,“ potvrdil tiše a zahleděl se z okna na slunce, které již plně vstalo ze svých vzdušných podušek a vydalo se na dlouhý výlet po obloze. Na podobný, na jaký se jistě odebral Arratay při cestě do podsvětí.

Ucítila další úder srdce, když jí došla ta skutečnost. Nikdy už neuslyší Arratayův smích. Nikdy neuvidí ten záblesk pochmurného uspokojení v jeho očích, když se mu něco povedlo, ani obdivný pohled, který měl uschovaný jen pro ni.

Je navždy pryč a nikdy, nikdy už se nevrátí.

Z dívčiných úst se vydral tichý sten. Potom další.

Objala se rukama kolem hrudi, aby zadusila slzy a sténání. Slzy hořkého smutku a pocitu zrady, zrady, že ji opustil, že ji zanechal samotnou mezi zloději…

Sama si neuvědomila, že ho miluje. Že se do něj zamilovala za těch pár dní, co ho znala, že mu důvěřovala…

Potom se do jejího nitra vkradl tíživý pocit nenávisti. Smutek zmizel, jako mávnutím kouzelného proutku a zanechal ji rozervanou na dva kusy. Má smutnit za smrt přítele, nebo ho nenávidět, že ji opustil?

Několik posledních slz stékalo po její tváři, když přemýšlela nad tím, proč zemřel. Nebyla to její vina, že ji spolu se Stevenem nechali napospas kejklířům, kteří ji chtěli upálit. Nebyla to její vina, že se nechal tak hloupě zastřelit! Všechno, všechno byla jeho vina a měl ještě tu drzost ji mučit i po smrti!

Ovládla ji hořká nenávist k onomu černovlasému zloději. A nebylo vlastně dobře, že zmizel? Byl její jedinou konkurencí, jediným člověkem, který jí mohl bránit v tom, stát se kapitánkou zlodějů. Přesně to chtěla, kvůli tomu sem přišla. To jí předurčil dokonce i Velitel.

Vlastně všechno dopadlo dobře.

Lucas tuhle myšlenku ucítil a zalapal po dechu. Nečekal tuhle drtivou nenávist a na chvíli ho přepadlo zlé tušení. Jestli je Victoria skutečně takhle šílená, dělají dobře, že ji nechají pobíhat po Akademii s kočkovitou šelmou, velkou jako kůň?

Potom si uvědomil, co cítil předtím. To si nevymyslel. Victoria se takhle vyrovnávala s bolestí a se smutkem.

„Je mi to moc líto.“ Přistoupil k ní a pohladil ji po rameni. Kamau vedle něj výhružně zvedl hlavu a zavrčel.

„Už jdu! Ty jsi ale nesnesitelný kocour!“ Zvedl ruce nad ramena a odešel ke dveřím. Tam se na chvíli zastavil a ohlédl na Victorii, která stála u okna a ztraceně hleděla na své dlaně.

„Zůstaň,“ řekla najednou tvrdě, bez jediného pohledu na něj. Lucas svraštil obočí, ale poslechl ji, s rukou stále položenou na klice.

Victoria se sehnula a pohladila Kamaua po zádech. Při tom mu něco tiše broukala, znělo to skoro jako zpěv. A Kamau se zvedl a odešel ke dveřím.

„Otevři mu.“ Znovu přikázala, ale tentokrát s pohledem upřeným do Lucasových očí. Ani jeden z nich tento pohled nepřerušil, když Lucas bezmyšlenkovitě otevíral dveře. Kamau vyklouzl ven a položil se před práh.

„Co jsi mu řekla?“ vypravil ze sebe Lucas podivně ztěžklými rty. V ústech měl najednou sucho, srdce mu hlasitě bušilo. Netušil, co se s ním děje.

„Ať hlídá.“ Zněla odpověď dívky, která udělala pár kroků směrem k němu. Pak se zastavila. Zmateně se zadívala na své nohy a přejela rukou po zaťatých svalech.

„Co se mi stalo?“ zeptala se tiše. Potom zvedla obličej a odhalila vyděšené oči.

„Když jsem tě léčil, přidal jsem na některých částech těla svaly, abys byla silnější. Jo a taky vlasy,“ odpověděl opatrně Lucas, připraven k útěku jakýmkoliv otvorem. Ať už dveřmi, nebo oknem.

„Mám teď mnohem hezčí vlasy než před tím.“ Sáhla si na hlavu Victoria. Její dlouhá černá hříva jí sahala až po pás a byla hebká jako satén, černější než noc. Byla ale poněkud nepraktická pro zlodějské řemeslo.

„Děkuji,“ dodala po chvíli mlčení. Lucas kývl. Usmála se na něj a opatrně si rozvázala pláštěnku, kterou měla celou dobu na sobě. Překvapilo ji, že stále neměla jediné odřené, ohořelé nebo nějak jinak poškozené místo. Byla stále dokonalá.

Když pláštěnku odhodila na lůžko za ní, všimla si, že Lucas rychle přejel pohledem po jejím těle a olízl si rty. Napětí v místnosti bylo přímo hmatatelné, když opatrně, několika dlouhými kroky, přešel za ní k oknu.

„Jsem tak sama…“ zamumlala. Černé vlasy jí sklouzly přes rameno a odhalily tak ladný krk. Břišní svaly se jí mimovolně zatínaly, jak byla napjatá.

„Nemusíš být,“ navrhl tiše Lucas a toužebně hleděl na její odhalený krk. Potom váhavě natáhl ruku a dotkl se holého místa, kde košile odhalovala kus zad. Victoria se trošičku zachvěla, když jeho prst začal kroužit na nahé kůži. Potom na ni přiložil celou ruku.

Obrovský zmatek, který teď cítila, se nedal vyjádřit slovy. Byla ale osamělá, zoufale osamělá a k tomu smutná.

Zvedla hlavu a váhavě spojila jejich rty dohromady. Cítila jeho překvapení, které netrvalo dlouho, a on jí začal polibek oplácet. Jeho ruka klouzala po jejích zádech, ale brzy ho to nasytilo a chtěl víc. Hlad po jejím těle neustupoval, naopak, sílil.

Jeho ledově chladné rty se pohybovaly v dokonalém souladu s jejími. Victoria opatrně pootevřela ústa, aby ochutnala Lucasův sladký dech. Cítila jeho úsměv, když ji objal kolem pasu a dlouhým, promyšleným tahem roztrhl košili, která halila hruď dívky. Na chvíli oddělili svá ústa, aby se mohl pokochat krásou jejích ladných křivek.

Lucas sehnul hlavu a políbil ji na klíční kost. Victoria toužebně zasténala a zaryla nehty do jeho zad.

Zpoza dveří se ozvalo zavrčení a potom se dveře rozrazily a dovnitř vešel Steve. Pohledem přejel po místnosti a spatřil polonahou Victorii a roztouženého Lucase. Ve tváři měl zdrcený výraz. Potom se otočil a odešel.

-----------------

Moji milovaní,
JSME DRUZÍ!! YEAAAAH!!