Zlodějka

Kapitola šestnáctá

Když Kamau dokončil očistu a Arratay pečlivé zkoumání obrovského tvora, s nevěřícným výrazem se otočil na Victorii.

„Vysvětli mi prosím, jak ho tu chceš udržet. Je tu spousta koní a lidí. Jak proboha ostatním zaručíš bezpečnost?“ zeptal se, stále s tím výrazem. Victoria sklopila oči.

„Já vím, že je nebezpečný. Ale on mě poslouchá,“ zašeptala tichounce. Arratay rozhodil rukama.

„Tak mi to ukaž!“ Naléhal. Zlodějka obrátila hlavu ke Kamauovi.

„Kamau, pojď sem.“ Přikázala tiše. Mohutné zvíře se postavilo na nohy a přešlo k ní. Dívka samotná vedle něj vypadala drobná a zranitelná.

V tom ji napadlo, že může jít ještě dál. Ne, nemůže.

Musí.

Vzala lano, které měl obmotané kolem krku a udělala z něj jakési otěže. Rychle se rozhlížela po vhodném místě na uskutečnění svého plánu a brzy si všimla lavičky. Pokynula Arratayovi a volným krokem k lavičce šla, s Kamauem v patách. Kocour si celou dobu pro sebe jemně předl.

Bylo až podivuhodné, jak je možné, že tak obrovské zvíře může vůbec vydávat tak jemný a tichý zvuk.

Když došla k lavičce, vyskočila na ni. Trošku natáhla ruku, aby podrbala Kamaua na čela. Matarys k nim přiklusala jako bílý stín a v hnědých očích měla jasné obavy.

„Arratayi, prosím, podrž mi Matarys.“ Poprosila, s očima stále upřenýma do očí Kamaua. Arratay ji vzal za uzdu a pevně ji přidržel, aby se necukala. Pro jistotu trochu uhnul k jejímu boku, aby na ni v případě nouze mohl vyskočit a zachránit se.

Když Victoria vycítila, že je její klisna v bezpečí, naposledy se podívala do očí Kamauových, zhluboka se nadechla a vyšplhala se mu na záda.

Cítila, jak se v něm napjal každý sval, každá žilka. Celé jeho tělo bylo připravené se bránit, když dosedla a zadržela dech. Bála se, ach tak moc se bála. Bála se o svůj život, bála se o život ostatních.

O životy Steva, Tonyho a dokonce i Lucase. O život Arrataye. O život všech, všech tady.

Najednou se tělo Kamaua uvolnilo a samotný kocour na ni otočil hlavu. V jeho modrých očích byl vidět smích, který v očích běžných zvířat neuvidíte.

Ve Victorii se něco probralo. Nebyl to instinkt, bylo to starší. Jako by už v pravěku lidé jezdili na zvířatech, povídali si s nimi a hlavně, rozuměli jim. Jako by její nitro znalo pravidla jízdy na obrovských kočkovitých šelmách.

Z jejího hrdla se vydralo děsivé, zvířecí zavrčení. Kamau okamžitě přitiskl uši k hlavě a vyrazil ven branou.

Obrovská šelma zvedala přední nohy v dokonalém a rychlém souladu. Tlapy dopadaly na zem s tichým dusáním.
Projížděli okolo kejklířů. Planoucí světla pochodní dávala tušit, že kejklíři objevili svou ztrátu, ale nevšimli si ani zlodějky, ani obří šelmy.

Jeli dál, kolem lesů, po loukách, plnými svěží zeleně.

Kamau měl vyceněné zuby a oči se mu v temnotě jen blýskaly. Zlodějčino nitro jásalo. Matarys byla úžasný kůň, to ano, ale nebyla prodloužením její osobnosti.

Matarys byla její kamarádka. Ale Kamau, Kamau byl částí její duše. Dokázali se domluvit jak jazykem lidským, tak jazykem zvířecím.

Victoria by nejraději jela takhle až do skonání světa, do té doby, než kontinenty shoří v prachu a dýmu.