Zlodějka

Kapitola padesátá čtvrtá

„Co jsi zač?" zasyčel nevěřícně Lucas. Jak se sem dostal? Co je zač? Proč je tu? JAK SE SEM SAKRA DOSTAL?

„Říkají mi Kazuki," zasmál se muž s rudýma očima a použil svůj osvědčený trik s kulením očí. Na kouzelníka to ovšem nezapůsobilo. Modrá chapadla na jeho zádech se svíjela a na čele se mu třpytily kapičky potu.

Lucas byl, jedním slovem, nervózní. Jeho stráže měly zabránit průniku vetřelců do tábora. Už několikrát odháněli příliš vlezlé strážce zákona nebo zvědavé vesničany. Nikdy jim ale nikdo neproklouzl a už vůbec nevešel přímo do Lucasova stanu. To bylo nevídané.

„Ale... jak jsi..." zakoktal se Lucas. Kazukiho zjevný klid ho znervózňoval ještě víc. Zvlášť proto, že nedokázal určit, co je zač. Jeho smysly ho jen mátly, protože mu říkaly, že Kazuki s sebou má sovu. Ale žádná sova tu ne...

„Ty jsi jako ona," došlo kouzelníkovi náhle. Chapadla se zvedla do vzduchu, jako by měly vlastní mysl a natočila se ke stále se usmívajícímu Kazukimu. Ten jeho pohled byl opravdu až příliš klidný.

„Jako kdo?" zeptal se nevzrušeně a protáhl si prsty. Do stanu proudil ledový vzduch, jelikož v plátěné stěně byla díra. A Kazuki opravdu vůbec, ale vůbec netušil, kde se tam vzala. Takové neviňátko jako on by to nikdy neudělal...

„Nedělej, že nevíš. Co tu sakra chceš?" Lucas už byl rozhodně nervózní. Bleskl pohledem dozadu, někam za Kazukiho rameno a náhle se usmál.

„Jen si povídat," opověděl Kazuki a v jeho zuby se zablýskly v úsměvu.

„A o čem by sis tak chtěl povídat, můj milý...?"

„No, já nevím... máš rád koťátka?"

Lucas dvakrát nevěřícně zamrkal. Jestli má rád koťátka? Cože?

„Koťátka?"

„No ano, koťátka. Malá, velká, bílá, černá, mírná, zuřivá, holčičky, chlapečky..."

„Tys mi vlezl do tábora, aby ses zeptal, jestli mám rád koťátka?!" Lucasův hlas vystoupal do téměř ječivé výšky. Koťata?

„A co třeba sovičky? Malé, nevinné, bílé sovičky, co ti nikdy nic neudělaly?" Kazuki dál pečlivě pozoroval Lucase a v nose ho pálil odporný pach, pach, který se mu zařezal do paměti na stovky let. Pach, kterému se za jeho mládí říkalo Do-raah-kidoo. Pach nepřítele.

„Sovičky?" Kouzelník ucouvl, když si uvědomil pravdu. Kazuki až nepříjemně připomínal sovu a to znamenalo, že jeho partner, jeho spárovaný, už nežije. A v tom případě bude chtít za každou cenu pomstít jeho smrt. Kdy jsem ale naposledy zabil sovu, lámal si hlavu Lucas.

„Ano, sovičky, můj milý Raah-kidoo. Býval jsi mým učitelem, není-liž pravda? Býval jsi mým Tree-zahar." Nám neznámá slova létala z Kazukiho jako šípy. Zahaloval ho příval emocí. Cítil Do-raah-kidoo. Cítil pach svého nepřítele. Před dávnou dobou, kdy ještě nebyl ani kostrou, ani spárovaným, dokonce ani spárovaným bez partnera, by zabil svého Raah-kidoo. Svého nepřítele. Dnes byl ale mnohem, mnohem chytřejší a věděl, že sám nemá proti jeho Tiru-ne-kaah-zahar žádnou šanci, ani tu nejmenší.

Jste zmatení? Dezorientovaní? Nechápete, jakým jazykem Kazuki mluví? Vysvětlím vám to tedy.

Kazuki se narodil dávno, velmi dávno před tím, než vznikla angličtina, francouzština. Latina byla zrovna v rozmachu, ale tu se neučili běžní lidé. Proto se mezi některými lidmi, kteří byli nadaní magickou silou, vytvořil jazyk, nám známý jako Dore-tiru. Každá zdvojená hláska se vyslovuje jako dlouhé písmenu u nás, například tedy Raah-kidoo, což znamená nepřítel, se vyslovuje jako „ráh-kidó". Tiru-ne-kaah-zahar, což jsou Lucasova chapadla, se vyslovuje jako „Tiru-ne-káh-zahar. Jazyk to není příliš složitý, ale člověk, který není zasvěcen do tajů magie, se jej nikdy nenaučí; z toho prostého pravidla, že jazyk je tvořen tak, aby ho dokázali číst a vyslovovat naprosto správně právě a jedině kouzelníci mezi které patří i spárovaní.

„Dnes tě vidím poprvé!" namítl Lucas a znovu couvl. Zády se dotkl plátěné stěny stanu. Byl v pasti, ale ani omylem se nehodlal vzdát. Kazuki proti němu nemá šanci.

„A co velká bílá sova? Zabil jsi ji, ty, Raah-kidoo, nebo někdo jiný? A proč jsem tedy z Paxova těla cítil tvůj pach?" zasyčel Kazuki a zahodil opatrnost za hlavu. Obličej mu pokrylo měkké bílé peří a jeho oči zazářily rudou barvou, krvavou barvou.

„Já žádnou sovu nikdy nezabil," přísahal Lucas a jeho ruka sklouzla dolů, k jilci těžké dýky, která mu visela u pasu. Kazuki se na ni podíval a odfrknul si smíchy.

„Myslíš, že mě nějaká dýka zastaví?" zeptal se pohrdavě a zvedl ruku s dlouhými drápy. Naklonil hlavu na stranu.

Lucas naprosto přesně napodobil ten pohyb. „Ne, ale ona by mohla," řekl a cukl bradou dopředu.

Kazuki na vteřinku zavřel oči a v duchu zaklel. Potom otočil hlavu dozadu.

Stála tam malá dívka. Na porcelánově bílém obličeji se jí skvěl široký úsměv. Byla neuvěřitelně krásná, s tou záplavou rudých vlasů, do kterých měla vpletená různá peříčka. Její oči byly tak světle hnědé, až byly skoro zlaté.

Vypadá jako liška, pomyslel si Kazuki s náhlým záchvěvem strachu. Jestli si Raah-kidoo sehnal dalšího služebníka, silného a obratného, nemají šanci. Oni dva, sova a kočka, by Raah-kidoo možná porazit dokázali. Ale ne, když by jejich pozornost upoutávala tahle... liška.

Ale co bylo nejdůležitější, držela v ruce napjatý luk a šíp mířil přímo na Kazukiho.

Rudooký se napjal a na okamžik přestal myslet na hrozící nebezpečí od Lucase. Mnohem bezprostřednější byla tahle liščí dívka, který vypadala, že neváhá vypustit šíp.

Kazuki zvedl ruce v obranném gestu a pírka z jeho rukou sklouzla, jako by to měl nacvičené. A dalo by se říct, že měl; desítky let tréninku.

„Klid. Vzdávám se," zašeptal a pokorně sklonil hlavu, přestože jeho nitro se proti tomuto bouřilo. Liščí dívka rychle pohlédla na Lucase a pohledem se ho ptala, co dál. Lucas prostě kývl.

Liška náhle prudce poskočila dopředu, až sebou Kazuki cukl a popadla ho za paži. Luk odhodila někam do hlubin stanu, což mu zvedlo náladu. Silně za něj zatáhla a rudooký vyklopýtal ven.

Dívčiny vlasy zářily na slunci zářivou, nepřirozeně rudou barvou. Kazuki naprázdno polykal, když ho vedla kolem spousty stanů. Nakonec došli na malou loučku, nedaleko od tábora.

„Co jsi zač?" sykla nebezpečně a přimhouřila oči. Avšak teď, bez luku, byla mnohem méně nebezpečná, než před tím.

„A proč bych ti to měl říkat?" zasmál se Kazuki. Dívčin překvapený výraz ho rozesmál ještě víc, když se otočil a rozběhl se ke zdím Akademie.

„Nemyslím si, že bylo chytré mě nesvázat!" zahulákal ještě, těsně před tím, než vyšplhal na jeden z vyšších stromů v lese.

„Nemyslím si, že bylo chytré mě provokovat," zašeptala dívka a s potměšilým úsměvem si přivoněla ke kousku látky, který utrhla z Kazukiho košile.