Zlodějka

Kapitola dvacátá

Kamau zvědavě přičichl k spící dívce. Cítil z ní kouř, pach smrti, hrůzy a taky strachu. Maličko do ní strčil čenichem, aby ji probral.

„Nech ji,“ zareagoval okamžitě Lucas, který Victorii hlídal. Kamau k němu natočil hlavu a pohrdavě zavrčel. Lucas jen nevzrušeně zvedl obočí a sykl.

„Dovolil jsem ti tu být. Ale jen se opovaž se jí dotýkat. Je nemocná,“ varoval Lucas Kamaua a znovu usedl do židle, ze které předtím vyskočil. Trošku si povzdechl při pohledu na dívčinu tvář, ve spánku tak mladou.

Lucas měl dvacet let. Ale od svých devíti byl vyučen svým otcem v čarodějích. Dokázal spoustu věcí, ale hlavně byl léčitel. Mohl navracet končetiny, zahojit rány. A za cenu vlastního života by dokázal i navrátit mrtvého zpět.

A Victoria ho zajímala. Nepochopil, že je to láska, myslel, že je to pouhopouhá touha, kterou cítil už dřív, když se mu líbila žena. Ale jako čaroděj a hlavně věštec pochopil, co je Victoria zač už dlouho před tím než ostatní. Byla silná, byla neohrožená, ale byla i sobecká a za každou cenu chtěla přežít.

Jednoduše se do ní zamiloval.

Zamrzelo ho pomyšlení na to, jak se pokusil si ji vzít. A ještě víc ho zamrzelo jeho porovnání s ostatními muži v Akademii.

Co věděl on sám, Victorii obdivovalo více mužů i chlapců. Všichni zloději ji považovali za mistryni svého řemesla. A proč vlastně? Byla silná, byla rychlá. Dovedla zacházet s noži tak, jak se jim nikdy ani nesnilo, skvěle zvládala střílení z kuše a jízda na koni jí taky nedělala problém. Ne, že by po včerejšku nějakého koně měla, povzdechl si nepatrně.

Zahleděl se na ni. Oči se jí pod víčky nepatrně pohybovaly, což znamenalo, že se brzy probudí. Vyléčit její zranění nemohl, dokud byla v bezvědomí, jelikož by ji mohl uvrhnout do věčného spánku. Ale teď, když byla téměř vzhůru…

„Kamau, běž,“ přikázal mu. Jeho zrak už začínal nabírat tu zvláštní barvu, kterou, jak věděl, získali všichni čarodějové po dlouhém kouzlení. Ne, že by jich bylo nějak moc, ale těch pár, co znal, to tak mělo. A tahle barva Kamaua přesvědčila, že má od své Victorie odstoupit do rohu chatky, kde bude až na jeho modré oči úplně skrytý.

Lucas se ohlédl k oknu. Nádherná oranžová barva, pocházející od východu slunce, ho jako vždy uchvátila a připomněla mu jeho lásku k nádherné dívce před sebou. Netušil, jak je možné, že ji někdo nemiluje.

Lehounce ji pohladil po tváři a vyděšeně vydechl, když uviděl svou ruku. Zářila slabě blankytnou barvou, stejnou jako jeho oči. Maličko s ní pohnul a spokojeně se usmál. Je připraven.

Rozkročil se před Victorií a položil ruce na její hrudník. Modrá záře z jeho rukou vklouzla do dívky a začala hledat poškození, vady, všechno. Nemusela pátrat dlouho. Lucas sám byl zděšen mírou poškození na jejích nohou. Byly jako velké dva kusy spáleného dřeva, černé jako uhel, rudá krev prýštila z ran. Zornice se mu rozšířily strachy, když přes spojení s dívkou ucítil její bolest, nejen fyzickou, ale i psychickou.

Victoria byla přímo spalovaná bolestí; byla jako planoucí pochodeň, hořící v nepropustné tmě. Každý jazyk plamenu by byl jednou bolestnou myšlenkou, každý odstín žluté, oranžové i rudé by byl jedním zraněním.

Modrá zář se přesunula z nohou na srdce a Lucas pro změnu zaúpěl bolestí, strachem, nenávistí, ale i láskou, hrdostí a překvapivě i úžasem. Díky onomu kouzlu cítil vše, co ona a že toho nebylo málo. Jako každý člověk na planetě se bála, milovala, nenáviděla a hlavně, cítila. A přestože Lucas viděl, že ona se nepovažuje za dobrého člověka, byla jím. Lásky tam bylo hodně, stejně jako věrnosti, pokory, síly, laskavosti a spousty dalších vlastností. Ale zároveň s tím tam byla i nenávist, hořkost, pomstychtivost, arogance, sobeckost a malá stopa šílenství.

Lucas už dále nechtěl zkoumat její nitro a narušovat tak její soukromí. Jeho úcta a hluboký obdiv k této malé a mladé dívce však ještě vzrostly.

Oči se mu naplno rozzářily tím zvláštním modrým světlem, protože v jejím těle už žádné zranění nebylo. Mohl začít s léčením.
Maličko odstoupil od krásné dívky a nechal energii klidně proudit. Plynula v jejím těle, léčila tkáň a navracela krev. Na některých místech, jako jsou paže, stehna, lýtka, záda a břicho, přidávala svalstvo, na jiných obnovovala krevní oběh. Spojila několik nervů a na chvíli zaváhala před jizvou na jejích zádech.

Muž s mocným nádechem vypustil tolik energie, že pokud by se mu kouzlo vymklo z rukou, zničil by celou Francii. Ale byl ochoten tohle nebezpečí podstoupit.

Modré světlo léčilo ohyzdnou jizvu bílou jako sníh. Na její pokožce zářila jako měsíc za bezhvězdné noci. Jizva však byla tak velká, že k jejímu odstranění byla zapotřebí oběť a ta vždy pocházela od čaroděje.

Lucas padl na kolena a jednou krátce vykřikl bolestí, když magie na jeho zádech vytvořila dlouhou řeznou ránu, nepříliš hlubokou, ale bolestivou a krvácející. Kouzlo však nepřerušil, pokračoval v něm.

Najednou vycítil její nenávist ke krátkému sestřihu, který jí udělali před příchodem. Věděl moc dobře, že je to plýtvání energií, ale přiložil prsty k jejím spánkům a silně je stiskl. Vlasy se jí začaly prodlužovat, až dosahovaly délky, kterou měly předtím. Kamau zavrčel, když viděl dlouhé černé prameny, táhnoucí se z hlavy jeho paní, ale Lucas si ho nevšímal.

Na programu byla mnohem, mnohem důležitější věc. Victoria se probouzela s myšlenkou, že je vrah, s myšlenkou, že i ona se musí zbavit života.

Lucas věděl, že by to neměl dělat. Věděl, že je to neomluvitelné, a že jestli to někdy zjistí, bude ho navždy nenávidět. Ale jeho srdce ochrnulo hrůzou, když pomyslel na ztrátu téhle nádherné dívky. Sluneční svit by v jeho očích potemněl, kdyby o ni přišel. Ani slunce, ani měsíc pro něj nebyly dostatečně nádherné, ne dost, v porovnání s ní. A on prostě nemohl unést představu, že by žil ve světě, kde by nebyla ona.

Vrhl další pohled z okna, za kterým už se pomalu probouzel každodenní život v Akademii, ale bez nejlepšího ze zlodějů. Na chvíli se zamyslel nad Stevem, který v tenhle okamžik nejspíš zkoušel boj, aby ze sebe dostal žal. Vždy bojoval, trénoval nebo něco podobného, když byl smutný.

Potom se ale vrátil k raněné zlodějce a za pomoci modré záře vytáhl z její mysli myšlenky na sebevraždu. Beze změny nechal všechny city k němu, Tonymu, Stevovi, Arratayovi a všem ostatním. To patřilo pouze a jedině jí.

Když už v jejím těle nebylo co opravovat, nechal záři, aby se pomalu vrátila do jeho těla. Cestou ještě konejšila mysl Victorie, ale když bylo pryč, zmizel i klidný pocit.

Prudce se nadechl, když se přerušilo jeho spojení s ní. Krvácející rána na jeho zádech začala palčivě bolet. Lucas byl ale na tohle zvyklý, jeho tělo hyzdily spousty ran. Opatrně zahýbal rameny, aby se ujistil, že nebylo poškozeno nic důležitého. Nakonec od opasku odepjal malý váček, ve kterém byl nádherný modrý drahokam barvy oblohy za slunečného dne, zavěšený na tenkém stříbrném řetízku.

Pověsil jí ho kolem krku a obratnými prsty ho zajistil, aby jí z krku nesletěl v nevhodný okamžik. Měl dokonce vymyšlenou výmluvu, aby ho nesundala. Řekne jí, že je to magický předmět, určený k prohloubení spojení mezi ní a Kamauem.

Ve skutečnosti neměl drahokam žádné zvláštní účinky. Byl to prostě cenný dar od něj, který jí chtěl věnovat. To samo o sobě byl důkaz, jak moc ji miloval. Lucas nebyl příliš čestný člověk, ublížil by komukoliv, ale ne milované osobě.

Zničehonic Kamau vyskočil a přiřítil se k Victorii. Cestou srazil Lucase na zem, až to zadunělo. Přistrčil k ní čumák a jeho modré oči upřeně hleděly do její tváře. Uběhla vteřina, dvě.

Pak dívka zalapala po dechu a otevřela svoje jiskrné, zelené oči.