Zlodějka

Část sedmá

Když Victoria sesedla z koně, okamžitě k ní přiběhl sluha v obyčejném oblečení, ne nepodobném tomu, co nosívala ona. Už na první pohled si všimla, že nikdo v akademii není oblečený typicky anglicky, a pokud mohla posoudit, ani francouzská móda tu nebyla oblíbená. Všichni kapitáni za Velitelem měli jednoduché oblečení, vhodné na trénink, ale rozhodně ne na práci na poli, či kdekoliv jinde.

Sluha jí vzal uzdu z rukou. Vrhla ještě rychlý pohled na Tobiase, a němě mu naznačila jejich sbohem. Bylo nepravděpodobné, že se ještě někdy uvidí na déle než pár minut.

Nina taky rychle sklouzla z Cercei a chtěla vyrazit za Victorií. Zabránila jí v tom natažená ruka druhého sluhy.

"Kam jdeš?" Zasyčel a popadl ji za rameno. "Jsi služka. Pojď za mnou." Přikázal jí. Nina vrhla poslední pohled na zlodějku, která už stála před Velitelem, a rychle se rozhodla.

Vytrhla se sluhovi a rozběhla se ke zlodějce. Všichni muži udělali krok dopředu, ale Nina ji pouze objala. Když se odtáhla, měla v očích slzy.

"Snad se ještě uvidíme."Zamumlala těžce. Sluha už k ní přikročil, že ji uhodí. Natáhl ruku, zabalenou v pěsti, aby jí dal obrovskou ránu do spánku, ale zarazila ho tvrdá síla. Victoria se postavila, držíc ho za zápěstí, oči jí planuly hněvem.

"Jak se opovažuješ?" Zeptala se nebezpečně tichým hlasem. Ale slyšeli ho všichni, díky jejich sluchu, vycvičenému na takové náznaky.

"No, ale..." Zadrhl se sluha, vyděšen zlým pohledem jejích zelených očí. Do té doby si říkal, že není možné, aby taková malá a celkem hezká holka vydržela cepování zlodějské sekce. Najednou mu bylo jasné, že s touhle dívkou se nechce dostat do křížku.

"Jen se jí dotkni." Pohrozila mu Victoria, po několika vteřinách. Sluha rychle kýval. Zlodějka si ho nakonec pohrdlivě přeměřila a pustila mu ruku.

Jak najednou uvolnila tlak, sluha klopýtl a dopadl na zem. Rychle se postavil, pískl na oba koně a kývl na Ninu. Potom rychle utekl.

"Běž." Šeptla Victoria Nině. Ta se na ni podívala, usmála a rozběhla se za sluhou. Victoria se otočila k Veliteli a třem kapitánům.

"Dobrá práce." Ocenil ji Velitel a jednou tleskl. Potom k ní přišel a objal ji kolem ramen.

"Musíme spolu hodně věcí probrat. Základy u fungování naší školy ti vysvětlím já, zbytek tady chlapci." Přikázal a rychle se ohlédl na muže za sebou. Potom se otočil zpět na zlodějku.

"Lucas ti vysvětlí, jak to funguje ve zlodějské sekci. Jako kapitán taktické sekce má k zlodějům nejblíže." Poučoval a vedl ji nenápadně směrem k ohradě. V oné ohradě bylo snad 20 koní. Bělouši, vraníci, grošáci. Byli tam poníci i koně.

"Ale každý z našich žáků má koně. A má ho hned, jak přijde. Vzniká mezi nimi neobyčejné pouto, přátelství. Jako zlodějce ti doporučujeme černého, ale vybereš si sama. A i kdyby byl bílý jako sníh, bude jistě skvělý kůň." Povídal jí dál. Její pozornost se už ale upínala k ohradě.

Okamžitě ji zaujal mohutný, vysoký kůň. Šedý jako skála a stejně tak nedobytný. Měla pocit, že si ho zamilovala. Lehce přeskočila ohradu a zamířila k němu.

Cestou do ní narazil jiný kůň. Taky vysoký a statný, ale s podstatně tenčíma a svalnatějšíma nohama než byl ten předchozí. Jen co zahlédla ty nohy, ztratila o původního koně zájem.

Nový kůň jí ale taky nepřipadal dokonalý. Jeho oči byly až příliš mírné.

Uslyšela dusot kopyt a stihla se jen tak tak otočit, než na ni narazila dlouhonohá klisna s nádhernou, bílou barvou srsti. Byla to víc než jen bílá, bylo to jako drahokam, diamant, třpytící se v záři slunce téměř stejně oslnivě, jako slunce samo. Victorii to odhodilo dozadu, na jiného koně, tentokrát na malého, statného šedáka. Ten se téměř hned začal plašit, vykopávat a podařilo se mu trefit jiného koně do zadku.