Zlodějka

Kapitola padesátá první

Victoria vyběhla na chladný vzduch a zhluboka se ho nadechla. Nevěřila, že by jí někdy mohl tak moc chybět obyčejný kyslík, ale chyběl. Zvedla tvář k noční obloze, poseté milionem hvězd a pousmála se. Konečně svobodná.

„Je opravdu těžké uvěřit, že tenhle na pohled štíhlý chlapík může tolik vážit," ozval se za ní nabručený hlas. Kazuki vláčel Tonyho, který byl stále v bezvědomí, na zádech. Každou chvílí škobrtnul a narazil si koleno.

„Nechceš mi třeba pomoct?" zavrčel nakonec, dva schody před východem. Victoria se zasmála a podala mu ruku.

„Řekla bych, že náš velký a silný muž potřebuje pomoc od křehké dívky..." Několikrát na něj mrkla, aby bylo vše pochopeno jako vtip. Kazuki protočil oči a bělma mu zčernala.

„Neštvi a pomoz mi," přikázal a znovu naklonil hlavu, ve snaze působit náležitě děsivě. Victoria zvedla obočí a vycenila na něj zuby. Výsledkem bylo to, že byli pro normálního člověka oba naprosto stejně děsiví. Ani sova, ani kočka však děsivost toho druhého prostě nevnímali.

Victoria však náhle škubla uchem a natočila ho dozadu. Několikrát překvapeně zamrkala a potom otočila celé tělo.

Za ní stála snad celá svobodná část Akademie a v jejich tvářích byla k vidění všemožná škála emocí, od překvapení, přes nevěřícnost až po regulérní strach. Těžko říct, jestli vyvolaný nečekaným zjevem Victorie, která měla tvář ztrhanou bolestí, nebo podivným Kazukim, jehož černorudé oči zářily ve tmě vlastním, vnitřním světlem.

„Co se tady stalo?" ozval se nakonec povědomý hlas zpoza všech postav. Chlapci se rozestoupili, někteří, pravděpodobně strážci, velmi plynule a bez jediného zaškobrtnutí, jiní pomaleji, a nakonec tu byla samostatná kapitola; zloději. Ti rozestupování naprosto ignorovali a dál nevzrušeně pozorovali Victorii i Kazukiho.

Vpřed postoupila vysoká, štíhlá postava ve stříbrném brnění, na jehož hrudi se skvěla osmicípá hvězda, černá jako noc. Ta byla v obzvlášť ostrém kontrastu vzhledem k bledé tváři osoby.

„Je mrtvý?" zeptal se Steven a dál pevně svíral bílé kopí, jehož hrot mířil přímo na Victorii. Jeden rychlý pohled na Kazukiho, který dál vláčel Tonyho Stevovi stačil, aby poznal, kdo je větší hrozba. To byla jeho první chyba tohoto dne.

„Ne. Jen omráčený," odpověděla nakonec Victoria, když se Kazuki k ničemu neměl. Steve znovu přejel pohledem z jednoho na druhého a vrátil se k dívce.

„Co se tam stalo?" zopakoval a jeden z jeho prstů klepl o naolejované dřevo. Victoria sebou při tom zvuku škubla, ale nezdálo se, že by to kohokoliv nějak vyvedlo z rovnováhy.

„Pokusili se mě zabít," řekla prostě a přejela rukou po rudých stopách od řetězů. Steve si je pečlivě prohlédl a pomalu uvolnil stisk.

„Dobrá," kývl. „Běžte mu pomoct." Ukázal na Tonyho, kterého Kazuki stále držel na zádech. Když se nikdo ani nepohnul, otočil hlavu ke dvacítce chlapců za ním.

„Okamžitě běžte a vezměte kapitána bojovníků. Hned," přikázal. Planoucí výraz v jeho očích nedával pochybovat, že pokud nikdo neuposlechne, čeká je peklo. Několik strážců hned vyskočilo na nohy a vyběhlo ke Kazukimu.

V blízkosti jeho rudých očí se na chvíli zarazili, ale systematicky pokračovali a vytáhli Tonyho nahoru. Kazuki tak mohl zcela svobodně vyjít ven.

Zbytek svobodné Akademie tam však nadále klidně postával a pozoroval je. Steve, jemuž už docházela trpělivost, se na ně znova otočil.

„A vy vypadněte," poručil. Jeden poslední strážce kývl, přitiskl si pěst na hruď a odklusal. Bojovníci se připojili ke strážcům, kteří odnášeli Tonyho. Ale těch několik málo zlodějů zůstávalo na svých místech.

„Co se děje?" zeptal se bledý muž, který se nadále nutil do trpělivosti. Zloději se na sebe váhavě podívali a jeden postoupil kupředu. Malý, nanejvýš třináctiletý chlapec.

„Naším kapitánem je Victoria a my nebudeme přijímat rozkazy od nikoho jiného!" vypískl se staženým hrdlem a rychle se vrátil do bezpečí skupiny. Stevovi vypadlo z ruky kopí a jeho ruce vylétly, aby si začal masírovat spánky.

„Běžte," usmála se na ně mile Victoria. Zloději se na sebe znovu podívali a kývli.

Kazuki stanul vedle dívky a tiše pozoroval Steva, jako by ho viděl poprvé. Ve skutečnosti ho fascinovali běžní lidé, zvlášť ti zamilovaní. A pokud mohl Kazuki soudit, nikdy neviděl nikoho tak chorobně zamilovaného. Bylo to zvláštní.

„Neměl by sis lehnout?" zeptal se tiše a dál sledoval strážcovy bledé tváře, orosené kapičkami potu. Jeho stříbrné brnění se lesklo ve svitu hvězd.

„Budu v pořádku. Co se tam dole stalo?" zamumlal tiše, dál si masírujíc spánky. Victoria se obrátila ke Kazukimu a skousla si ret.

„Mě by to taky zajímalo," podotkla a důvěrně mu položila ruku na rámě. Steve ucítil ostré bodnutí žárlivosti, ale silou vůle na sobě nenechával nic znát. Nemohl.

„Řekl bych, že fénix to trochu přehnal s magií," pokrčil Kazuki rameny a setřásl při tom ruku menší dívky. Steve se pousmál. Možná je na chlapce, pomyslel si s nadějí.

Když rudooký viděl nechápavé výrazy jak kočky, tak vlka, povzdechl si. „Většina jeho magické energie se vrhla do mě a do tady vlčka. Takže my oba jsme tak nějak... dá se říct normální. Většinou." Vrhl kradmý pohled směrem na Steva, který jako na povel zrudl. „Ale na druhého vlčka a na vrabčáka už mu energie nestačila, takže je oživil, ale s pokřivenou myslí." Když domluvil, viděl, že nechápavé výrazy nezmizely.

„Proč jim říkáš takhle?" zeptala se nakonec Victoria, zrovna v okamžiku, kdy se na to samé chtěl zeptat i Steve.

„Protože to k nim sedí, nemyslíš?" obrátil otázku Kazuki. Steve ale zavrtěl hlavou.

„Nemůžeš vědět, jestli to k nám sedí. Neznáš nás," podotkl a ukázal na sebe. „I kdybys mě znal, nemáš jak vědět, že jsem vlkodlak."

„No tak teď už to ví, když jsi mu to řekl," sykla se smíchem Victoria a Steve zase zrudl.

„I kdybych tě neznal, je to jasné. Jen vlci dokážou být tak nechutně emoční."

„Nechutně? Rozhodně je lepší někoho milovat, než být takhle studený," zavrčel Steve a postoupil dopředu.

„Řekl bych, že se chováš jako pes. Dost hloupej pes," usoudil Kazuki a klidně sledoval, jak Steve rudne potřetí, ale tentokrát hněvem.

„A ty se chováš jak kus ledu," vyštěkl naštvaně.

„Hej?" nechápala Victoria, ale oba muži ji teď naprosto ignorovali.

„Nechceš jí to třeba říct?" usmál se Kazuki.

„Co říct komu?" vyjekla dívka. Steve se na ni otočil a nahněvaně ukázal na Kazukiho.

„Říct ti, že tě miluju!" zakřičel jí do obličeje a potom se vyděšeně zarazil.