Zlodějka

Část čtyřicátá šestá

Victoria se vznášela v oblaku zeleného dýmu. Ten dým vycházel odevšad a zároveň odnikud; byl prostě všude. Když otevřela nestejné oči, oblak změnil barvu na modrou. Chvíli tak zůstal a potom se znova změnil. Tentokrát ale nebyl jen zelený, nebo jen modrý, stejně jako Victoria nebyla jen člověk ani jen zvíře.

Dívka ladně zvedla ruku a překvapeně se na ni podívala. Žádné drápy, žádné rány. Pouze bílá kůže a krásné, kulaté nehty, třpytící se ve světle vycházejícím ze zvláštně zabarvené mlhy.

Přímo před ní bylo zrcadlo. Dým se rozestoupil a ponechal jí volný výhled na onen skvost.

Rám zrcadla byl z ebenu, vyleštěného do takového jasu, že jakoby slabě zářil. Samotné sklo nebylo tak docela sklo. Zvláštně se to popisuje. Viděli jste někdy noční hladinu moře, věčně se vlnící? Měsíc odrážející se od všech těch podivných záhybů, které vykouzlila voda samotná? Představte si to před sebou. Ponořte se do té temné krásy, co vás něžně laská po těle, zahaluje vás lépe, než jakékoliv ošacení. Ale i v té temné kráse se skrývá zlo, co vás uchopí a dá vám možnost volby, volby, na které záleží víc, než na čemkoliv ve vašem životě, ať je jakkoliv dlouhý. Záleží na ní vše, vše ve vašem těle i mimo něj, záleží na něm vaše duše, srdce i příčetnost.

Takové a ještě složitější je ono tajemné zrcadlo, odrážející váš největší strach. Největší strach každého na světě. Této osoby se bojí všichni tyrani, i všichni zachránci. Všichni dobří i zlí, milovaní i nenávidění.

Ta osoba jste vy sami. Každý v tom zrcadle vidí sebe, takového, jaký je.

Přijmete se? Zaváhejte, než odpovíte. Ne vždy víte, co jste zač, dokud něco nezažijete. Například já vím, co bych viděla já. Chcete to vědět? Jistěže ano. Ale já vám to nepovím, místo toho zjistíte, co vidí Victoria. Hrdinka, nebo zloduch? Kočka, nebo člověk?

Dívka zvědavě postoupila směrem k zrcadlu a ukázala mu svůj bledý, úzkostně stažený obličej. Viděla před sebou jen nezřetelný odraz a tak udělala ještě jeden krok kupředu. Teď byla tak blízko rozvlněného povrchu zrcadla, že se ho dotýkala nosem.

Stála před ní vysoká, impozantní žena. Její černé vlasy vlály v neexistujícím vánku a její oči, zelené a modré, zářily jako dva majáky, ve světě temna.

To ale nebylo vše. Když Victoria sklouzla pohledem dolů, viděla tenké řetízky, obmotávající se kolem ženina svalnatého těla. Zařezávaly se do něj jako stovky nožů, poutaly ji. Ženin původně hrdý výraz se změnil na výraz zoufalství, když řetězy cukly jejíma rukama dozadu. Ubohá dopadla na zem a zkroutila se bolestí. Nad ní se vztyčil vlk. Z jeho mordy kapala na ženinu tvář podivná černá kapalina a cenil zuby.

„Ne," vydechla Victoria, když pozorovala ten napínavý, ale děsivý příběh.

Vlk zaklonil hlavu a zavyl. Jeho dlouhé vytí ale očividně přivolalo druhé zvíře, černé jako noc, s očima modrýma jako led. Obrovská kočka vycenila zuby a vrhla se na vlka.

Z druhé strany se vynořil drak a jeho modrá křídla na chvíli ozářila celou scenerii. Žena se krčila na zemi, kryjíc si hlavu rukama a vytřeštěně pozorovala vše kolem sebe.

Drak se dunivě zasmál a vypustil ledově modré plameny na bojující šelmy. Vlk mu nevěnoval větší pozornost, než mouše, ale kočka zasyčela a zpražila draka zničujícím pohledem.

Po drakově krku se ale náhle vrhlo jiné zvíře, tentokrát ale ne na zemi. Ze vzduchu zaútočila, sova neurčité barvy, sekala po něm. Ze země se po jeho nohou oháněl druhý vlk, jehož tiché, temné vrčení bylo z nějakého důvodu mnohem děsivější, než okázalé předvádění se prvního vlka.

Zvířata tvrdě bojovala a žena se dál pouze choulila na zemi. Náhle ale povstala, se svěřeným výrazem ve tváři. Zvedla ruce vysoko do vzduchu a cukla rukama směrem od sebe.

Články řetězů dopadaly na zem s nemelodickým cinkáním. Žena natáhla ruku a pečlivě nacvičeným pohybem vytáhla z pouzdra, které nosila po boku, dlouhý nůž. Viděla boje. Viděla krev. Slyšela zmučené sténání raněných.

S vysokým, táhlým výkřikem napřáhla ruce a vrazila si nůž mezi žebra.

Do té doby průhledná hladina zrcadla se náhle uzavřela a odhodila Victorii daleko dozadu. Zelená a modrá mlha, příslib míru, se změnil na rudou a vystoupila z ní křídově bílá tvář, s rudými zornicemi a špičatými zuby.

„Přijmi svůj osud," pronesla důstojně, zatímco se vznášela před Victorií, které se najednou začínalo špatně dýchat.

„Nemůžu..." zasípala a popadla se za krk. Tvář se jen pousmála a její oči se doširoka rozevřely.

„Přijmi svůj osud," zopakovala a přiblížila se ještě blíže k Victorii. Ta se na zemi pokusila ucouvnout, ale nedostatek kyslíku v plicích jí to nedovoloval.

„Přijmeš ho?" zeptala se tvář a naklonila se k dívce, kroutící se na zemi v poslední křeči.

===========

„Dýchá," pronesl spokojeně hlas a dva další si vydechly úlevou. Zlodějka pomalu, pomaličku otevřela oči.

Viděla nad sebou tváře Arrataye i Tonyho, které nesly známky stresu. Hluboké kruhy pod očima, dlouhé, neučesané vlasy, strniště na tváři, které už se v případě Arrataye měnilo v regulérní plnovous. I přes všechno tohle to očividně byli oni. Vyhublí a slabí, ale oni.

Ta třetí tvář ale nebyl nikdo známý. Protáhlá, se špičatou bradou. Victoria rozhodně nebyla příliš opálená, ale v porovnání s touto tváří byla tmavá jako uhel. Jeho vlasy měly snad ještě temnější odstín, než onen zmíněný kus uhlí. Ale nejdivnější na něm byly jeho oči a tvář. Černé oko s rudou zornicí obklopovaly podivné černé tvary, přelévající se po obličeji muže jako kapky vody. Tvary se rozprostíraly všude, kam oko dohlédne; na spáncích se mu kroutila dvě křídla, prsty mu obtáčeli maličcí hádci. Jeho nahá hruď byla pokrytá plameny, stejně jako kapkami vody, hroudami hlíny a naznačeným prouděním větru. Byl, mírně řečeno, podivín. Ale podivín, který v sobě měl cosi, co ve Victorii budilo prudkou zvědavost.

Ale někdo chyběl. Někdo, kdo vlivem Lucasovy krutosti přišel o všechno. O naději, o lásku a o ruce.

„Steve?" zachraptěla Victoria a pokusila se posadit. Hned, jak se o to pokusila, onen podivný mladík k ní přiskočil a pomohl jí. Dívka se otřásla. Jeho kůže byla ledově chladná a páchla, jako by několik let strávil hluboko pod zemí.

Bolelo ji v krku, ale přesto to musela vědět. Nevyšlo to? Je Steve... mrtvý? Pořád?

„Kde... je?" zeptala se a upírala zrak na Tonyho. Ten se odvrátil a zahleděl se do temna.

„Řekl, že tě už nikdy nechce vidět. Jsi prý moc silná a zároveň moc křehká, moc krutá, moc chladná," vysvětlil se zrakem stále upřeným do temného kouta podzemní místnosti.

„Zapomněl jsi dodat tu poslední větu," ozval se muž s rudýma očima. Smutně pohlédl na Victorii, naprosto zmatenou a zdrcenou.

Jeho hlas zněl jako andělský zpěv. „Vyber si podle svého srdce, na ničem jiném nezáleží."

-----------------------------------

Píseň nahoře vypovídá o Victoriiných pocitech ohledně Steva. Co si myslíte o té podivné halucinaci, kterou Victoria měla v bezvědomí? Napište mi své názory do komentářů.