Ledová princezna

5. kapitola

Erazius stál u okna a skrze sklo sledoval hlavní město, již druhým dnem zahalené do černých praporů.

„Nejen já, celá Fayelie po tobě teskní, má paní," zašeptal. Minulé ráno vydechla daeronská královna, po úmorném boji se zápalem plic,naposledy. Ani královský lékař ani kouzla její dcery ji nedokázali zachránit.

Král jakoby od té chvíle zestárl o deset let, zatímco princezna Saríja se zavřela ve svých komnatách a odmítla vycházet.

„Vaše Veličenstvo,"ozval se opatrně muž v uniformě zdobené množstvím odznaků,který byl do trůnního sálu uveden už před hodnou chvílí a od té doby čekal, až ho král vezme na vědomí.

„Mluvte, generále,"pokynul mu stroze král, aniž by odtrhl zrak od černě oděné Fayelie.

„Je mi skutečně nesmírně líto, že obtěžuji vaše Veličenstvo v čase, jako je tento. Mám pro vás zprávu ohledně té výpravy do Ergaratu."

To upoutalo Eraziovu pozornost. „Jaká výprava?"

„Útok na vesnici Deam, vaše Veličenstvo."

„To přece... Nic takového jsem rozhodně nenařídil!" rozčílil se Erazius.

„Princezna mi nařídila vyslat oddíl vojáků, Veličenstvo. Řekla, že jedná na vaše přání."

„Saríja že nařídila...?! Přece by si nedovolila...? Za mými zády!" Král vzdychl a zahleděl se na západ, směrem do nepřátelské země.

Pomyšlení na den, kdy vládu převezme jeho jediné dítě, Saríja, ho popravdě už několik let děsilo. Zatímco on se držel zpátky, a když se konečně rozhodl zakročit, místo přímého útoku vyslal vraha přímo za ergaratským králem, princezna toužila rozpoutat otevřenou válku. Nejradši by sama napochodovala s armádou před En-Irin a spálila ho na prach a jediné, co jí v tom bránilo, bylo slovo otce. Podařilo se jí však získat jeho souhlas k zahájení přísně tajné činnosti v podzemí Fayelie, kterou následně využívala jako další argument pro útok; nepřítel neměl nic,co by se výplodům tajemného dění mohlo rovnat. Přesto byla králova odpověď záporná.

„Prosím o odpuštění,vaše Veličenstvo, nikdy by mě nenapadlo-"

„Jak to dopadlo?"přerušil ho král.

„Nikterak dobře. Muži a ženy, kteří přežili a vrátili se, tvrdí, že ergaratský lid musel být připraven na možnost útoku a navíc během boje vtrhli do vesnice čtyři bojovníci se schopnostmi dalece přesahujícími řadové vojáky."

„Ví se, z jakého důvodu tam byli?"

„Ne, Veličenstvo, ale někteří z vojáků tvrdí, že jednou z nich byla Lexian."

„Lexian... Počkejte, naše Lexian?!"

„Ano, vaše Veličenstvo. Sama zabila několik našich lidí."

„Tak já ji vyšlu, aby odstranila Leciase a ona nejen, že to neudělá, ale dokonce přejde na jeho stranu?!" Erazia napadlo, že v poslední době musel skutečně velmi rozzlobit některého z bohů.

„A jak pokračuje...?"ukázal k zemi.

Generál až příliš dobře věděl, na co se král ptá. „Vše vychází tak, jak si princezna naplánovala, Veličenstvo."

„Aspoň tohle. Poslední dobou se mi víc a víc zdá, že to budeme potřebovat. Můžete jít."

Generál se uklonil. „Přejete si, abych zpravil princeznu o výsledku útoku na Deam?"

„Ano. Ano, udělejte to," souhlasil král po krátkém zamyšlení.

Konečně generál odešel a Erazius se opět otočil k oknu, hlavu o něco těžší, než před chvílí.