Ledová princezna

9. kapitola

V první chvíli si Lexian myslela, že zemřela.

Bolest v unavených svalech a plíce zoufale lapající po vzduchu ji vzápětí přesvědčily o opaku. Nebyla si úplně jistá, co se stalo; před okamžikem klesala do hlubin jezera a pak znenadání všechno zmizelo a ona skončila na zádech uprostřed pole.

Stále ještě popadajíc dech se zvedla do sedu a rozhlédla se kolem. Poblíž se její společníci pomalu sbírali ze země, tvářící se stejně zmateně, jako byla ona.

Po jezeru nebylo ani památky a Lexian si uvědomila, že má suché šaty. Přes únavu se přinutila vstát, jen aby po pár krocích klesla zpátky na zem vedle Aratha, kde se shromáždili i ostatní.

„Co se to teď do prdele stalo?" ptal se Tilraen.

Lexian pokrčila rameny. „Přežili jsme. Ale co vlastně jsme to přežili?"

„Spoustu hnusný magie," odvětila Malara. „A neboj se, nehodlám tě z toho obviňovat."

Černovlasá žena na ni vděčně kývla. Souboj s menší armádou mrtvol, topení se v neexistující vodě... byl to dost náročný den i bez jejich obvyklé hádky.

„Přišli jsme o koně," oznámil Arath. „A i kdyby to jejich zmizení bylo jenom součást celý tý... hnusný magie, teď můžou být kdekoliv."

„Škoda. Sakra, byli to dobrý koně. Měl jsem Euri tolik let! Bude mi chybět," postěžoval si Tilraen. „No, co nadělám. Tak co teď?"

„Dneska už nikam nejdu," prohlásila Malara. „A stejně bude za chvíli večer. Ráno zjistíme, kde vlastně jsme a pak pokračujeme k Engilu, ne?"

Proti tomu nikdo nic nenamítal.

***

Mezi těžkými závěsy prosvitl stříbřitý paprsek měsíce a dopadl na drobnou postavu zkroucenou na zemi. Ta sebou škubla a ozvalo se tiché zapraskání, jak se lámala zaschlá krev, která jí z části přilepila šaty a vlasy k podlaze. Pomalu se posadila, přitom si vytrhla několik vlasů, ale nezdálo se, že by si toho třeba jenom všimla.

Zvedla bledou ruku a zvědavě se na ni zadívala, zapohybovala s ní a pak se usmála. Chvíli bojovala se sukní přilepenou k podlaze, než vstala a přešla k zrcadlu.

Na okamžik zaváhala, nejistá, co má čekat, že uvidí, ale odhodlala se, mávnutím ruky si vyčarovala trochu světla a zkoumavě se zahleděla na vlastní tvář.

V první chvíli ji trochu vyděsily oči, pokryté bílým závojem smrti, ale celkově dopadla lépe, než se obávala. Pleť teď měla úplně bílou a rty temně fialové, tělo jí pokrývaly jemné jizvy, památka na to, jak zemřela.

Měla štěstí a vzbudila se dřív, než se jí mohly začít dělat posmrtné skvrny.

Kouzlem si z obličeje a vlasů odstranila zaschlou krev.

Nezměnila se zas tak moc, ale stejně...

„Nemůžu tady zůstat," zašeptala.

Mohla použít magii, aby svůj nový vzhled zamaskovala a nepustit si nikoho dost blízko na to, aby poznal, že je studená a nedýchá, ale to bylo řešení jen na pár dnů, možná týdnů. Princezna má kolem sebe spousty služebnictva a zavírat se sama pod záminkou truchlení po matce nemohla věčně. A kdyby nic jiného, dřív nebo později by si lidé všimli, že nestárne.

Převlékla se do čistých šatů a několikery další nacpala do tašky. Počítala s tím, že jestli k tomuto dojde, bude muset odejít a dávno měla připravený plán.