Ledová princezna

19. kapitola

Zaprášená světnice zmizela a místo toho náhle stáli v dlouhé vstupní hale hodné šlechtického sídla. Xaria tleskla a u vysokého stropu se rozsvítila řada bledě žlutých světel. Jejich záře odhalila úponky tmavě rudé rostliny namalované na zdi.

„No páni," komentoval to Sief. „Působivé."

Tilraen přikývl. „Až se vrátím domů, poradím kořenářce za městem, aby si tohle taky pořídila."

„Obávám se, že tohle je poněkud mimo možnosti běžných kořenářek," zasmála se Xaria. „Mám to brát tak, že se ti naše chatrč líbí?"

„Tak zatím vidím jenom vstupní halu," rozhlédl se kriticky kolem. „Ale vypadá to nadějně." Snažil se tvářit, že na něj celá ta změna valný dojem nedělá, ale ve chvíli, kdy se úponky na zdi pohnuly, to vzdal.

Xaria jen zavrtěla hlavou nad tím, jak všichni ohromeně pozorují drobné kouzlo, kolem kterého ona procházela denně a vydala se halou ke schodišti z naleštěného bílého kamene.

„Jdeme téměř do nejvyššího patra," oznámila, když začala stoupat.

Všichni čtyři jako na povel zvedli hlavy. Konec schodiště se ztrácel v nedohlednu, ale nikoho ani nenapadlo si stěžovat. Ve Věštcově sídle bylo tak akorát příjemně teplo, sucho a nefoukal vítr; co je proti tomu pár schodů.

V prvním patře se Lexian na okamžik zastavila, aby nahlédla do chodby, ale viděla jen halu, podobnou té v přízemí, ze které vedla spousta zavřených dveří. Zdi byly místo kouzelných rostlin zdobeny obrazy, které se zdály nepohyblivé.

V dalších patrech zjistila, že jsou všechny chodby, až na obrazy, úplně stejné. Po nějaké době si také uvědomila, že od chvíle, kdy se chatrč kouzlem změnila v toto ohromné sídlo, neviděla jediné okno. Osvětlení schodiště zajišťovaly světelné koule stejné jako ty, které její sestra vyvolala ve vstupní hale.

Po deseti patrech toho přece jen začínali mít všichni dost. Sief začal už o tři patra níže navazovat důvěrný vztah se zábradlím a ostatní na tom byli o málo lépe. Jen Xaria stále neochvějně stoupala výš a výš, jako by jí nekonečně schodiště nezpůsobovalo nejmenší námahu.

Ještě další tři patra a pak se jejich průvodkyně konečně vydala dlouhou chodbou, na jejímž konci čekaly masivní stříbřitě bílé dveře s modrým krystalem v místě, kde by za jiných okolností mohlo být kukátko.

„Toto je Věštcova pracovna," oznámila Xaria. „Očekávám, že se k němu budete chovat s úctou. A Lexian, pamatuj na svůj slib. Nepokusíte se mu ublížit."

„Samozřejmě," přikývla její sestra.

„No dobře." Xaria se s povzdechem dotkla krystalu a čekala, dokud náhle nezbledl téměř do sněhově bílé.

Nato vzala za velkou zdobenou kliku a otevřela dveře do pracovny.

Tato místnost se zcela lišila od toho mála, co zatím stihli ve Věštcově sídle zahlédnout. Zdi byly obloženy tmavým dřevem a z velké části skryty za policemi sahajícími od podlahy až ke stropu. Většinu jejich obsahu tvořily knihy, ale bylo zde i množství lahviček s různými tekutinami, kostí, všemožných kamenů a krystalů a věcí, které člověk neznalý magie ani nedokázal identifikovat. Část jedné stěny zabíral krb; oheň musel být teprve před chvílí uhašen, neboť ve vzduchu stále zůstávala charakteristická vůně. Naproti dveřím bylo zasazeno okno, první, které ve Věštcově domě viděli. Závěsy v barvě červeného vína byly roztažené a místo kouzel tak pracovnu osvětlovaly prosté sluneční paprsky.