Ledová princezna

14. kapitola

Saríja procházela mezi rozbořenými zdmi ze světlého kamene a s lehkým úsměvem na rtech se rozhlížela kolem sebe. I teď, dávno po svém pádu, poznamenána válkou a časem, si Sailasie stále zachovávala něco ze svého kouzla.

Princezna trosky starého hlavního města nikdy předtím nenavštívila. Dlouho po tom toužila, ale mezi přípravami na válku a snahou překonat za každou cenu Ilysaiu si nedokázala najít dostatek času. Měla štěstí, že se před rokem podívala aspoň do nepříliš vzdáleného Ariminu, kde si připravila portál, který jí nyní značně zkrátil cestu z Fayelie.

Možná proto bylo riskantní zvolit si Sailasii jako svůj nový domov, ale jaké bylo v zemi vhodnější sídlo pro mrtvou princeznu?

Náhle Saríju upoutal vysoký černý stín na pozadí temně modré noci, vypínající se vysoko nad ruiny všude kolem, na samém severu města. Zvědavá vyrazila tím směrem, jak rychle jí to jen dlouhá sukně a vysoká tráva dovolily. Brzy ve slabém měsíčním světle rozeznala věž. Zdálo se, jako by lidská ruka ani zub času nezanechaly na stavbě jedinou stopu, navzdory tomu, že vše okolo bylo zničené. Jak se blížila, pomalu začínala vnímat zvláštní změnu ve vzduchu. Jemné chvění, jaké často naplňovalo její komnaty při kouzlení. Trochu zpomalila a opět se začala rozhlížet po okolí,tentokrát však ne obdivně, nýbrž ostražitě.

Necelých sto kroků od věže jako by se mírně ochladilo a vzduch naplnila nasládlá vůně s příměsí kovu. Saríja ji dosud cítila jen jednou.

Tu noc, kdy si temným rituálem zajistila své zmrtvýchvstání.

Přesto beze strachu došla až k dveřím pokresleným stříbrnými ornamenty. Vzala za kliku, ale ta se ani nepohnula. Stačilo ovšem nechat si z prstů sklouznout malé množství magie a dveře se bez jediného zvuku pootevřely natolik, aby mohla princezna vklouznout dovnitř.

Sotva překročila práh, dveře se s bouchnutím zavřely a ona se ocitla v naprosté tmě.

„Hle, návštěvník!" zaduněl hluboký a ne zcela lidský hlas.

Saríja nedokázala určit, odkud vychází, zdálo se jí, že se ozývá všude kolem ní.

„Čaroděj mezi životem a smrtí!" pokračoval hlas. „Rozsviť, čaroději, ať na tebe vidím!"

Saríja pozvedla pravou ruku a z prstů jí vystřelily paprsky stříbrného světla, které se kus nad její hlavou zapletly do sebe a vytvořily zářící kouli.

„Kdo jsi?" zeptala se princezna, zatímco se rozhlížela kolem sebe.

Stála se v honosně zařízeném salónku, který nabízel dávným hostům křesílka a police plné knih, aby si ukrátili dlouhou chvíli, zatímco čekali na pána či paní domu. Na zdech visely portréty a podlaha byla zčásti pokryta tmavě červeným kobercem.

„Žena, skoro ještě děvče," pravil onen tajemný hlas a její otázku ignoroval. „Bylo ti vůbec dvacet?"

„Nebylo. A také nejsem žádné děvče, ale daeronská korunní princezna."

„Chceš asi říct, že před smrtí jsi byla korunní princezna," opravil ji s náznakem pobavení hlas. „Daeron mělo být jedno z těch nových království... Nakonec tedy zemi skutečně rozdělili?"

„Ano, na Daeron a Ergarat," odpověděla Saríja. „A ptala jsem se, kdo jsi," opakovala svou otázku.

„Á, jistě. Zarineus, řečený Dalekozraký, svého času nejvyšší čaroděj arailonnský. Po tvé pravici, vedle knihovny, ten světlovlasý v černých šatech."

Muž na obraze měl ostře řezaný obličej s orlím nosem a úzkými rty a přes jedno rameno mu splýval ohon téměř bílých vlasů. Vypadal přibližně na čtyřicet let, ale Saríja věděla, jak zrádný může v tomto ohledu vzhled u čarodějů být. Příkladem toho byla například... žena na vedlejším portrétu.

„To je...?"

„Ilysaia," potvrdil Zarineus. „Takže ona ještě pořád žije."

„A zařídila to, že já už ne."

„Té není radno plést se do cesty. Chvíli bývala nejvyšší čarodějkou, ale všem se ulevilo, když dobrovolně odstoupila. Co dělá teď?"

„Připravuje se na straně Ergaratu na blížící se válku."

„Další válka!" vykřikl rozzlobeně Zarineus. „Co z toho bude tentokrát? Arailonn se rozdělí na osminy?"

„Válka musí být," namítla Saríja. „Ergaratští si neprávem nárokují naše území a zabíjejí naše lidi."

„Zatímco vy jste nevinní a doufáte, že když budete opravdu hezky prosit, tak toho nechají, že?" odvětil ironicky čaroděj.

„Můj otec ano," odpověděla chladně Saríja. „Ale už toho bylo moc. A proto jsem sem přišla. Bude válka a Ergarat musí být poražen. K tomu je zapotřebí vojsko a upřímně, to ergaratské je na tom o něco lépe."

„Chceš postavit armádu z mrtvých," uhodl Zarineus.

„Tak vyhrajeme a může být mír."

„Jistě, přesně tak to totiž vždy dopadá," odvětil ironicky čaroděj. „Ach, ale upřímně. Nesouhlasím s tebou, ale možná bych byl ochotný ti pomoci."

„A z čeho usuzuješ, že potřebuji pomoc?" opáčila Saríja.

„Dokážeš sama velet celému vojsku? A chceš ho nechat jen tak bloumat po městě, případným kolemjdoucím na očích?"

Princezna nic neřekla, ale z jejího výrazu bylo dost jasné, že uznává, že pomoc skutečně potřebuje.

„Ale nejdřív musíš pomoci ty mně," dodal Zarineus. „Ani netuším, jak dlouho jsem v téhle věži. Jsem ve zdech, v nábytku, ve vzduchu, všude. Pokud mi dokážeš dát nějakou formu, něco jako tělo, jsem ti zcela k službám."

„Dobrá," souhlasila Saríja. „Víš, kde je tvé tělo?"

„Hromádka popela v knihovně v druhém patře."

„Tak to bude problém," řekla princezna a svraštila čelo. „Ale snad něco svedu i bez těla."

Z pouzdra u pasu vytáhla flétnu, přiložila ji ke rtům a začala hrát pomalou jednoduchou melodii. Vnímala Zarineovu duši, připoutanou k celé věži a jak zrychlovala svou hru, stahovala ji k sobě a snažila se ji soustředit do bodu před sebou, podobně, jako při kouzlení manipulovala s magickými silami. Sladce kovová vůně sílila, hudba zrychlovala a před Saríjou se začal formovat chuchvalec temnoty.

Když byl Zarineus zcela odtržen od věže, princezna plynule přešla ve složitější melodii a pulzující temná koule se začala zužovat a protahovat, až byla vyšší, než Saríja sama. Ani s tím se ale flétnistka nespokojila a hrála, dokud temnota nenabyla tvaru postavy v dlouhém hábitu, s kapucí staženou hluboko do obličeje. Místo tváře však měla postava jen černou prázdnotu.

Teprve v tu chvíli Saríja přestala hrát.

„To byl úctyhodný výkon," uznal Zarineus, poté, co udělal několik zkusmých pohybů ve své nové podobě. „Neznám nikoho tak mladého, kdo by byl schopen takových věcí. Studovala jsi u nějakého velkého čaroděje?"

„Učila jsem se sama," odpověděla hrdě princezna. „Ze začátku s trochou pomoci od Ilysaii," přiznala. „Ale ta mě přestala učit, když viděla, že bych jednou mohla být mocnější, než ona."

„Jednou, snad," připustil čaroděj. „Ale máš před sebou ještě dlouhou cestu a teď, po smrti, to půjde pomaleji."

„V téhle válce proti sobě budeme stát znovu. A tentokrát neprohraji," prohlásila rozhodně Saríja.

„Tak to doufej, že válka ještě chvíli počká. Jak jsem řekl, máš před sebou dlouhou cestu, než budeš mít proti Ilysaie šanci. A víc než jeden pokus už mít nebudeš. Ale dost řečí, nemáme času nazbyt. Pojď, něco ti ukážu. Sailasie se nerozkládá jenom na povrchu," pravil Zarineus a vyrazil ke dveřím.

Než otevřel, znovu se otočil na Saríju a dodal: „Je zde další město, čekající na svou paní a lid, který ona probudí."