Ledová princezna

4. kapitola

Oheň, krev a strach. Pokaždé, když se jí o tom zdálo, nemohla tu vzpomínku pak celý den dostat z hlavy; stačilo na okamžik zavřít oči a vše znovu jasně viděla. Snažila se tedy rozptýlit přemýšlením o budoucnosti, přičemž sledovala okolní krajinu, která by se dala jednoduše popsat jako travnatá rovina, jejíž jednotvárnost narušovalo pouze několik osamělých stromů, z nichž některé nesly výrazné stopy včerejší bouře, a nejasný obrys vesnice na obzoru.

Lexian do té vsi zavítala už před pár dny na své cestě do En-Irinu a co víc, dovolila si využít služeb místního hostince. Poměrně vtipné bylo, s jakou úctou s ní tenkrát všichni jednali, předpokládajíc, že je válečnicí ve službách jejich krále.

Dnes by se skoro dalo říci, že jí skutečně je.

Její myšlenky přerušil zvuk Arathova hlasu. „Stůjte! Vypadá to, že v Deam se něco děje."

Deam? Kdo tu ubohou vesnici pojmenovával?

„Snad, ale nás se to nijak netýká," odvětila Malara.

Tilraen zavrtěl hlavou. „Radši bych se na to podíval, nějak se mi zdá, že vidím vojáky, kteří tam nemají co dělat. Skoro, jako by se Daeron snažil předstírat, že má použitelné vojsko, nebo tak něco."

„To je možný, ale my máme důležitější úkol, než zachraňovat vesničany."

Lexian pobaveně poslouchala jejich rozhovor, ale nijak se nezapojovala.

„Malaro! Když už nic jiného, z jejich daní pochází tvoje výplata! Moc nás to nezdrží, srazíme tím Eraziovi hřebínek a co víc, bude sranda."

„Nějak nemám na tenhle druh srandy náladu. A vsadím se, že král už vyslal oddíl, který to vyřeší."

„Co jsem o tobě slyšel, tohle není poprvé, co se vyhýbáš boji," poznamenal Arath s provokativním úsměvem. „A to si vždycky jsem myslel, že hrdinná Malara nezná strach."

Odstín Malařiny pleti se přiblížil barvě jejích vlasů. „Jak chcete! Když tolik toužíte zachránit ty svoje vesničany..."

Bylo tedy rozhodnuto a Lexian náhle předchozí rozhovor vůbec zábavný nepřipadal. Představa, že bude muset zabít své krajany se jí ani trochu nelíbila. Měla už sice na rukou krev několika daeronských politiků, ale to bylo něco trochu jiného.

Žel, neměla na výběr.

Když se přiblížili,ukázalo se, že vesnice je skutečně pod útokem. Vypadalo to ale jinak, než si Lexian pamatovala z dětství. Nic nehořelo a lidé se, místo aby s křikem pobíhali kolem, stavěli proti zbraním vojáků s různým zemědělským náčiním a Lexian zahlédla i pár mužů s meči.

Navzdory tomu, jak mají všichni plnou hubu keců o naší neschopnosti, počítali s tím, že by jednou mohl přijít útok a připravili se na to,uvědomila si Lexian.

Zatímco Tilraen s Arathem a Malarou se rozjeli do bitvy, ona zůstala stát; hledala cíl pro šíp. Oči jí spočinuly na vojákovi, který ze sedla koně zrovna probodl vesničana ohánějícího se vidlemi. Už už se chystala vystřelit, když se muž otočil.

Je to jenom obyčejný voják. Dost možná je tady proto, aby uživil rodinu.

Pustila tětivu. Známé zadrnčení těsně následoval výkřik, když se šíp zabodl muži do oka. Vzápětí jeho soužení ukončil vesničan se sekyrou.

K Lexian se blížil další voják; na zakrvácené zbroji se mu skvělo vyobrazení draka, symbolu hlavního města Daeronu. Žena luk ve své ruce rychle nahradila mečem. Střelba jí sice šla lépe, než boj zblízka, ale rozhodla se, že pro tuto bitvu bude přesto vhodnější druhá varianta.