Ledová princezna

13. kapitola

Jednou z výhod spolupráce s mužem, jako byl král Lecias, byla bezpochyby velká a dobře vybavená mučírna. Ale jakkoliv velký dojem všechna ta důmyslná zařízení na Ilysaiu dělala, pro své dnešní plány si zvolila jeden z bílých pokojů.

Bílé pokoje se v hradním sklepení nacházely celkem tři a šlo o nevelké místnosti s vybílenými zdmi, stropem i podlahou, prázdné, až na křeslo pevně přibité k podlaze. Šlo o propracovaný kus nábytku, který nabízel spoustu možností, jak sedícího připoutat. Ovšem čarodějnice nevyužila ani jednu z nich a to, že muž, kterého si s sebou přivedla z fayelijského podzemí, zůstane celou dobu v křesle, si radši pojistila dlouhým řetězem, jenž jejího zajatce pevně ovíjel od ramen až k loktům.

Poté, co jej spoutala, Ilysaia bílý pokoj beze slova opustila. Muž seděl, upíral pohled na těžké, kovem pobité dveře a čekal, co bude dál.

Stále si nebyl zcela jistý, co se vlastně stalo. Jeho směna, klidná jak jen s princezninými zvláštními tvory mohla být, se už blížila ke konci, když se náhle v hale objevila ta podivná žena, zavládl chaos a on se zničehonic ocitl v nějakém vězení s průsvitnými stěnami a vše bylo najednou strašně obrovské, než zavládla naprostá tma. Světlo znovu spatřil až v této malé bílé místnosti, kde nyní čekal na svůj další osud.

Zkusil sebou trhnout, ale řetězy držely pevně a od loktů k ramenům mu nedovolily nejmenší pohyb.

„Do prdele, zatracená ženská!" ulevil si.

V tu chvíli se otevřely dveře a jako na zavolání vstoupila právě ona zatracená ženská. Vlasy kolem hranatého obličeje měla vlevo stažené stříbrným hřebínkem dozadu, zatímco pravá strana její tváře byla skryta za tmavě žlutými prameny. S hřebínkem ve vlasech ladil mohutný náhrdelník v hlubokém výstřihu temně rudých šatů. Na rameni jí s hrdě zvednutou hlavou seděl drobný okřídlený ještěr a očkama jako dva onyxy si zajatce pohrdavě měřil.

Muž k ní nedokázal přiřadit jméno, byl si však jist, že ji nevidí poprvé.

Žena se vlídně usmála. „Omlouvám se za to nepohodlí, ale nerada bych, abys udělal nějakou hloupost a já ti pak zbytečně musela ublížit. Máš tušení, kde teď jsme?"

Její zajatec na ni jen zíral, zaskočen téměř přátelským jednáním a trvalo pár úderů srdce, než zpracoval její otázku a zavrtěl hlavou.

„Tohle je En-Irin, konkrétně sklepení králova hradu. Několik metrů nad námi si na svém trůně spokojeně sedí sám Lecias." Zaklonila hlavu, jakoby chtěla skrz strop dohlédnout až do trůnního sálu.

„Jak?" vydechl ohromeně muž.

„Jakožto druhý potomek předchozího krále, jehož přirozená smrt je také mírně diskutabilní, dopomohl - samozřejmě pouze údajně - svému bratrovi k předčasné smrti a bum, trůn byl jeho!" Na okamžik se odmlčela, když viděla zmatený výraz v jeho tváři. „Och, ty myslíš, jak jsme se sem dostali! Kouzlo," potěšeně se usmála jako malé děvčátko a její úsměv se ještě rozšířil, když si všimla, že se muž tváří, vzhledem ke své současné situaci, poměrně klidně.

Výborně, řekla si v duchu, věří, že má šanci se odsud dostat živý.

„Mé jméno je Ilysaia," pokračovala. „Momentálně jsem... Leciasovou poradkyní, dalo by se říci."

Muž si pro sebe nepatrně přikývl. Už věděl, proč je mu povědomá. „Vy jste paní Ilysaia..." zašeptal.

„Přesně tak. Ale ještě nevíme, kdo jsi ty."