Ledová princezna

10. kapitola

Probral se v temné místnosti, osvětlené jen zamřížovaným obdélníkem světla vysoko na zdi. Další mříže ho dělily od prostoru, který se ztrácel ve tmě.

„Kurva. Tak nakonec přece," zavrčel Tilraen. „Zatracená Lexian!"

K jeho překvapení se však nedaleko ozval hlas jmenované: „Ano?"

Ve stínu u mříží skutečně stála Lexian a o kus dál se o zeď opíral Arath.

„Tak počkat. Jestli seš tady, co se vlastně stalo?"

Černovláska se k němu otočila. „Nějak jsme skončili ve vězení. A já za to nemůžu."

„Jasně. Skvělý. Nejdřív to jezero a teď tohle," bručel Tilraen. „A kde je vůbec Malara?"

„Nevím. Možná ji někde vyslýchají nebo tak něco?"

„Chtěla jít do Engilu," ozval se Arath. „Trvala na tom hostinci a chovala se divně. Moc se mi tomu nechce věřit, ale nemyslím, že se teď má nějak špatně."

Na pár okamžiků zavládlo ticho.

„Počkej! Myslíš jako, že nás sem dostala ona?" ujišťoval se Tilraen, že pochopil správně. „Malara je... no, Malara, ale tohle je moc i na ni!"

„Navíc proč?" přidala se Lexian. „A hlavně jak?"

Arath pokrčil rameny. „Nejdřív by to chtělo zjistit, jak se můžeme dostat pryč, pak můžeme řešit takové věci."

Najednou se chodbou ozvaly vzdálené kroky několika lidí v těžkých botách. Zajatci doufali, že s sebou přináší přinejmenším vysvětlení.

Za chvíli se objevilo světlo pochodní a na protější zdi se objevila pětice stínů. Vzápětí na druhé straně mříží stanula Malara v doprovodu čtyř engilských vojáků. Žena vypadala, že se už stihla nejen vykoupat, ale i trochu prospat. Cestovní oděv vyměnila za jednoduché šaty z kvalitní tmavě zelené látky a dlouhé vlasy měla vyčesané do elegantního drdolu. Účes zdobila jemná stříbrná čelenka.

„Nechte nás o samotě," pravila směrem ke svému doprovodu.

„Ale paní!" namítl jeden z vojáků.

„To je v pořádku. Nemohou mi nic udělat. A ani nemám v úmyslu pustit je na svobodu, pokud máte na mysli tohle."

„Jak si přejete, má paní."

Jen co muži odešli, jako by Malara odhodila nějakou masku. Náhle vypadala, jako by se o něco zmenšila, ve tváři lítost a náznak nejistoty.

„Je mi to tak líto," zašeptala a přistoupila blíže k mřížím. „Když jsem to tenkrát vymyslela, nemělo to vůbec dopadnout takhle. Ale pak mě král - váš král - vybral pro tuhle výpravu a já věděla, že lepší příležitost už mít nemusím." Hlas se jí zlomil a sklonila pohled k zemi, jako by se nikomu z nich nedokázala podívat do očí.

Lexian ji takhle vůbec nepoznávala a skoro ji, navzdory všemu, litovala.

Zato na Aratha očividně nezapůsobila. „Příležitost k čemu?"

„Ublížit Ergaratu. Zasadit ránu, ze které se jen tak nevzpamatuje." Najednou byla její slova tvrdá a plná jedu, ale to se vzápětí zase změnilo, když tiše dodala: „Ale mělo se to stát úplně jinak."

Vězení se naplnilo tichem. To, co Malara právě řekla, otřáslo vším, co o ní do teď věděli, nebo si aspoň mysleli, že ví. Protivná válečnice, věrně sloužící ergaratskému králi? Evidentně ne.