Ledová princezna

16. kapitola

Ticho, jenž v pokoji dlouhé hodiny vládlo, přerušil zvuk trhající se látky a Ilysaia překvapeně zvedla hlavu od knihy.

„To je za těch pár dní, co jsi tady, už potřetí!" zvolala a svým zdravým okem se přísně zahleděla na ještěra, kterého si přinesla z Fayelie.

Ten ustal v trhání drahého vyšívaného čalounění křesla a tiše zakňučel.

„Jasně jsem ti snad řekla, že pokud opravdu musíš něco ničit, běž aspoň do cizích pokojů," pokračovala v kázání čarodějnice.

Tvor naklonil hlavu na stranu a upřel na ni černé oči. Ilysaia si povzdechla a podrbala ho pod bradou. Spokojeně zavrněl, aby jí dal najevo, že v tom má pokračovat a čarodějnice tak s lehkým úsměvem na rtech učinila.

Ještěr byl jejím společníkem sotva několik dní, ale za tu krátkou dobu už jí stačil přirůst k srdci. Dokonce ho i pojmenovala; podle barvy jeho křídel mu začala říkat Keyar, což v jazyce Naareinu, ostrovního státu na jihu, odkud mimo jiné pocházela Jaterai, manželka ergaratského krále, znamenalo „rudý".

Po chvíli se ještěrovi přece jen přestala věnovat a opět se vrátila ke knize. Už od brzkého rána pročítala všechny své svazky, které se aspoň lehce věnovaly drakům, v naději, že narazí na něco, co by jí a králi pomohlo v boji proti drakovi a Saríjiným výtvorům. Jedinou trochu užitečnou informací, kterou našla, zatím bylo, že dračí kůže je nejtenčí pod bradou, kde draka nechrání šupiny. Nedovedla si ale představit, jak tuto znalost využít v boji, protože kdo se dokázal k drakovu nejzranitelnějšímu místu dostat? Snad by jej mohl zasáhnout nějaký lučištník, který dostal do vínku hodně talentu a ještě více štěstí, ale na něco takového Ilysaia spoléhat nemohla.

Všechno by se vyřešilo, kdyby válka přišla až po probuzení ledové princezny, pro kterou by dokonce ani drak nepředstavoval nejmenší problém. Ale podle Ilysaiiných informací se výprava ještě nedostala ani k Věštci, zatímco to, že Daeron vytáhne do boje, hrozilo každým dnem víc a víc. A žel, jinou legendární mocnou bytost Ilysaia v záloze neměla.

Věděla, že něco žije v Lixských horách. Ale také věděla, že to žízní po krvi a není šance s tím rozumně jednat. Tohle něco ovládalo lidi z horských lesů a činilo z nich krvelačné divochy, kteří unášeli, brutálně vraždili a jedli dřevorubce, sběrače a lovce. Král do hor posílal vojáky ve snaze tyto divochy vymýtit, ale bez velkého úspěchu. Ilysaia dokázala rozpoznat muže a ženy, kteří se těchto misí účastnili; ještě dlouhá léta potom, co do hor zavítali naposledy, nesly jejich duše podivné temné znamení. Vzpomínala, že jeden z výpravy za ledovou princeznou, ten tmavovlasý, ho měl také.

„Ne, dost, zpátky k věci!" okřikla sama sebe, když se přistihla, jak jí myšlenky odbíhají od jejího úkolu.

Ale když se slunce začínalo klonit k západu, stále neměla žádné užitečné informace. Konečně tedy vstala od knih a rozhodla se vydat za králem. Ještě mu neřekla ani o své výpravě do Fayelie a o tom, co tam našla. Chtěla za ním přijít nejen s problémem, ale i s řešením. Teď už ale věděla, že to hned tak nenajde.

Uvažovala, zda vzít Keyara s sebou, ale ještěr rozhodl sám, když jí vyskočil na rameno a odmítal se pustit.

„Aspoň to bude hned s názornou ukázkou," řekla si Ilysaia a vydala se do trůnního sálu.

Tam krále ale nenašla a jeho komnaty byly zamčené a jak se kouzlem přesvědčila, úplně prázdné. Když se zeptala jedné ze strážných, kde by Leciase mohla najít, poradila jí jezírko s rybkami, které Ilysaia používala při cestování do Fayelie. Kromě toho také dodala, že se omlouvá, ale není si jistá, zda tam král opravdu je a ať se na ni paní Ilysaia nezlobí, pokud se snad spletla.