Ledová princezna

1. kapitola

Král Lecias znuděně poslouchal zprávu o útoku na Daeron. Vždy to bylo stejné; ergaratští vojáci napadli nějakou vesnici, občas i více, v závislosti na čase, rozkazech a momentální náladě velitele ji někdy zcela srovnali se zemí, jindy pouze vydrancovali a pobili část obyvatel, a pak se rychle stáhli zpět za hranice, kam se nepřítel nikdy neodvážil. Někdy to nestihli včas a pak se museli utkat s daeronským vojskem. Tyto boje pro ně nekončily vždy dobře.

Tak jako tak, vinou těchto výpadů zmizela z mapy spousta daeronských vesnic. Zůstaly jen vísky ve východnější části země, dále od hranic, i když ani ty nebyly zcela netknuty, a samozřejmě osady tak malé, že se je nikdo neobtěžoval do map zakreslit a většinou i útok na ně byl vyhodnocen jako zbytečný. Města, chráněna hradbami a vojáky jejich pánů, byla při útočných taženích většinou vynechávána; sám Lecias si za dobu své vlády dovolil všehovšudy jeden jediný - a nepříliš úspěšný - útok.
Válka byla, celá nedočkavá, za dveřmi, ale nikdo se neměl k tomu, aby ji pustil dál.

„A něco neobvyklého se náhodou nestalo?" zeptal se poněkud znuděně král vojáka podávajícího zprávu.

Muž zavrtěl hlavou. „Ne, Vaše Veličenstvo."

„Zdá se tedy, že Daeron už dlouho nevydrží," konstatoval král spokojeně, jak už to dělal po každém hlášení několik let, a zasmál se.

Přes vlastní smích skoro přeslechl zaklepání na dveře. Dovnitř vstoupil jeden ze strážných, kteří stáli před sálem.

„Vaše Veličenstvo," řekl a hluboce se poklonil.

„Co je?"

„Je tu nějaká žena. Tvrdí, že je čarodějnice a má pro vás důležitou informaci."

„Čarodějnice?" Lecias viditelně ožil. „Ať vstoupí!"

Strážný s další poklonou opustil sál a místo něj vstoupila žena v dlouhých šatech z černého sametu. Na široká ramena jí padaly tmavě žluté vlasy, a když jí král pohlédl do modrošedých očí, všiml si, že jedno oko je slepé. Působila celkem mohutně, ale rozhodně nebyla tlustá, zato však vysoká.

„Kdo jsi?" tázal se Lecias, když se čarodějnice neměla k úkloně ani k řeči.

„Mé jméno je Ilysaia," představila se a s klidem králi oplácela pohled. „Dlouhá léta jsem žila v Daeronu, ale tamní lid nedovedl řádně ocenit mé schopnosti. Navíc řekněme, že mezi mnou a princeznou došlo k jistým neshodám."

„Tvé schopnosti?"

„Myslela jsem, že vám ten muž řekl, že jsem čarodějnice?"

„Ano, ale setkal jsem už i s takovými, kteří se měli za velké mágy, když dokázali kouzly zhasnout svíčku. A že i to dalo některým zabrat... Ve tvém vlastním zájmu doufám, že k nim nepatříš," řekl král a v očích se mu nebezpečně zablesklo.

„To opravdu ne," odpověděla žena téměř pobaveně. „Vlastně byste jen těžko hledal čaroděje mocnějšího než já."

„Něco takového může tvrdit kdokoliv."

V Ilysaiině tváři se objevil náznak netrpělivosti, ale rychle jej zase skryla pod masku ledového klidu. „Jistě..." přikývla. „Jistěže může."

Z naleštěné podlahy uprostřed místnosti vyrazil výhonek, který závratnou rychlostí vyrostl v bílý strom, jehož větve se rozlezly po stropě jako sněhová pavučina a dále pokračovaly v růstu, až jimi byly pokryty i zdi. Sál se ponořil do stínů, když pod spletí bílého dřeva zmizela okna.