Ledová princezna

18. kapitola

Teiara byla vzhledem k své poloze ve stínu Ërlinského lesa na samém východě země poměrně klidné město. Když procházeli bránou, setkali se Lexian, Arath, Tilraen a Sief pouze se skupinkou lovců mířících do lesa, kteří jim ovšem nevěnovali pozornost.

„Takže, řekla vám ta vaše čarodějnice, kde přesně máme Věštce hledat?" zeptal se Sief, zatímco kráčeli ulicí lemovanou domy s prostou bílou omítkou, zato však složitě malovanými dveřmi a zdobenými okenními rámy.

„Ne," odpověděl stručně Arath.

Sief čekal, že tuto odpověď nějak rozvine, ale když bylo jasné, že se ničeho dalšího nedočká, ptal se dál: „A jak ho tu tedy plánujete najít?"

„Má to být velký čaroděj, který komunikuje s duchy," řekl Tilraen. „Nebo tak nějak to říkala. Takoví lidé bývají po okolí známí."

„Vyrostla jsem kousek odtud," ozvala se Lexian s pohledem upřeným na zvláštní domy. „Říkalo se, že někdo takový žije v chatrči za městem. Jinak ale nikdo moc nevěděl. Kolovala spousta řečí, ale řekla bych, že většina byly jenom fámy. Navíc si na to už moc nevzpomínám. Byla jsem ještě malá, když jsem... odešla."

„Mocný čaroděj v chatrči, to mi moc nesedí," řekl Tilraen rychle, aby zaplašil pochmurnou atmosféru, která přišla s Lexianinými posledními slovy. „Ale třeba má prostě rád přírodu."

Sief přikývl. „Čarodějové jsou divní. Pár jich znám, i když žádný by se nedal označit za velkého a mocného."

Dorazili na malé náměstí, kterému dominovala kašna z bílého kamene. Kolem bylo rozestaveno několik stánků s barevnými plachtami, kde obchodníci nabízeli především jídlo, ale i oděvy a různé drobnosti.

Sief se rozhlédl po lidech, kteří si prohlíželi zboží stánkařů nebo se jen tak procházeli kolem. „Tak kdo vám tu tak připadá, že po večerech chodí popíjet s čaroději?"

Tilraen si zamyšleně promnul bradu, než ukázal na šedovlasého muže v dlouhém kabátě. „Co třeba on?"

„Proč zrovna on?" zeptala se Lexian.

„A proč ne?" opáčil Tilraen. „Můžeme nad tím složitě přemýšlet nebo se ho můžeme prostě zeptat," pokrčil rameny a vydal se k muži.

Ukázalo se, že jeho odhad byl špatný. Muž sice potvrdil, že Věštec skutečně nejspíš žije v chatrči za městem, ale nic víc se od něj nedozvěděli.

„Za městem je taková chajda, ale zvědavci, kteří ho tam hledali, tvrdí, že je opuštěná. Možná se zkuste poptat někoho z panského paláce, Věštec občas pána navštěvuje," radil jim muž. „Zrovna nedávno nám sem prý chtěli z Engilu poslat vojáky, kvůli nějakým uprchlým vězňům nebo co, a říká se, že to pán zakázal na jeho přání. Ale co já vím. Hodně štěstí s hledáním."

S tím jim muž popřál hezký den a ztratil se mezi stánky.

„Vypadá to, že nám tenhle Věštec ušetřil pořádné pořádné problémy," ušklíbl se Tilraen. „Tak kdo hádá dál?"

Než se stihl kdokoliv přihlásit, ozval se za nimi ženský hlas, tak tichý, že skoro zanikl v ruchu okolí.

„Slyšela jsem, že hledáte Věštce?"

Všichni čtyři se překvapeně otočili. Žena, jež promluvila, stála pár metrů od nich a zvědavě si je měřila šedýma očima. Cop z černých vlasů měla obtočený kolem hlavy jako korunu a bledá kůže se jí napínala na vysokých lícních kostech. Její košile a modré šaty byly jednoduché, avšak znalý pozorovatel byl rozpoznal kvalitní látku. V jedné ruce držela košík přikrytý bílým plátnem zpod kterého vykukovalo jablko.