Ledová princezna

8. kapitola

„Tak co se sakra děje?" opakoval svou otázku Arath.

Lexian jen dál tiše zírala do vody. Jakkoliv se její zdráhala uvěřit vlastním očí, nebylo pochyb, že to, co vidí je... lidská tvář! Ve vodě plavalo tělo.

Zděšeně pohlédla na převozníka, který se rozesmál.

„Jen se neboj, děvče! To jsou jenom služebníci velké vládkyně, zrovna jako já!"

To už si ale mrtvoly všimli i ostatní.

„T-to není všechno..." koktala Malara. Nikdo ze skupiny ji ještě neviděl tak vyděšenou. „Jsou všude!" vykřikla.

A skutečně, těsně pod hladinou plavalo takových těl nespočet. Byli tam muži i ženy všeho věku, všichni oblečení do bílých rubášů, ze kterých jim mnohdy zbyly jen cáry. Jejich tváře vypadaly jako voskové masky, rty měli temně fialové a vyhaslé oči lemované tmavými kruhy.

„Co to má být?"otočil se Tilraen k převozníkovi.

„Služebníci mé vládkyně," odvětil blaženým hlasem. „Nedívejte se na ně tak ošklivě; vládkyně za ně mnoho zaplatila." A opět se začal smát.

Malara se v tu chvíli neudržela a praštila ho pěstí přímo do nosu. Očekávala výkřik a krev, ale jeho to nijak nerozhodilo, rudovlásčina pěst jím prošla, jako by tam vůbec nebyl. Pak převozníkovi začaly mizet nohy, postupně se ztrácelo i břicho, ruce a hruď, až nakonec zůstala jenom smějící se hlava.

„O co tady jde a kdo je, do prdele, ta jeho vládkyně?!" Malara těkala očima mezi hladinou jezera a převozníkovou hlavou.

„Příjemnou plavbu," popřál jim zbytek smějícího se muže a pak se prostě rozprskl.

Nyní všichni ostražitě sledovali mrtvoly ve vodě. A, pokud to bylo možné, mrtvoly zas sledovaly je.

„Tohle..." Tilraen nedokončil větu, jak měl sucho v ústech, a sevřel okraj loďky.

Téměř vzápětí dřevo znechuceně pustil, když ucítil na kůži ledové a mokré prsty.

„C-co budeme dělat?" ptala se Lexian a ani se nesnažila skrývat strach.

„Jako bych to věděla!" odsekla Malara.

„Určitě je to kouzlo," uvažoval Arath, ale bylo vidět, že vynakládá obrovské úsilí, aby zachoval chladnou hlavu. „Kvůli tomu, co předvedl ten převozník, to musí být kouzlo. Takže ho musíme nějak zrušit."

Tilraen přikývl. „Jasně. Tak do toho, když jsi tak chytrej!"

Arath mu odpověděl nečitelným „hm". Sledoval, jak se těla ve vodě dala do pohybu. O jejich záměrech nebylo pochyb. „Teď se ukáže, jak dobré kouzlo to je." Nedal nic najevo, ale při představě boje s mrtvolami se mu svíralo hrdlo. Živí lidé bylo ovládáni emocemi a pudem sebezáchovy, ale mrtvým na ničem nezáleželo, protože už nic neměli. Jen rozkaz, který jim dala jejich paní, ať už je to kdokoliv. Proti něčemu takovému Arath nikdy nestál.

„Chtějí na nás útočit...?" hlesla Malara. Možná to vyznělo jako otázka, ale bylo to spíš konstatování.

První bledá, téměř světle zelená, ruka se objevila na palubě, vedle ní druhá a snažily se vytáhnout nahoru tělo, ke kterému patřily. Sotva měla mrtvola krk v úrovni okraje loďky, Tilraen jí jedinou ránou uťal hlavu a ona se zhroutila zpět do tmavé vody. Ale nepotopila se do hlubin; zůstala na hladině a znovu se pomalu blížila k lodi. Ztráta hlavy ji evidentně příliš netrápila.

„To...! Jak to mohlo nefungovat?!" vyhrkl rozčíleně Tilraen. „Jak je máme zabít, než takhle?!"

V tu chvíli už byli všichni příliš zaměstnáni bojem, než aby mu mohli odpovědět. Mrtvol, sápajících se do loďky, přibývalo. Sotva jedna spadla zpět do vody, objevily se na jejím místě další dvě. Bezduchá těla sice neměla rozum a nijak se nebránila čepelím zbraní svých obětí, ale bylo jich příliš mnoho a udržet je mimo loď prostě nešlo.

„Jak tohle může být nějaké kouzlo?!" vykřikla Malara potom, co se jen těsně vyhnula tomu, aby jí jeden z mrtvých uhryzl paži.

A z vody povstávali stále další a ti již „zabití" se znovu a znovu vraceli do boje, dokud jim zbývala aspoň jedna končetina. O vítězi nerovné bitvy nemohlo být pochyb.

A aby toho nebylo málo, loďka se převážila, převrhla se a všichni čtyři se octli ve vodě. Byla ledová a její chlad jako by jim vysával z bojem unavených těl zbytek energie. Snažili se plavat, ale každé další tempo se zdálo být dvakrát tak obtížné, jako to předchozí.

Ovšem zdálo se, že aspoň jednu výhodu tato situace měla...

„J-jsou pr-pryč?" Lexian drkotala zuby, zatímco se snažila udržet hlavu nad vodou.

Než jí někdo stačil odpovědět, sama zjistila, jak moc se spletla.

Ucítila, jak ji za plášť a za nohy popadly desítky rukou a síla několika lidí ji táhla ke dnu. Snažila se bránit, škubat sebou a kopat, ale studená voda jí vzala všechnu sílu. V temných zákoutích její mysli se zrodilo přání vzdát se, touha nechat se zatáhnout do hlubin a dosáhnout věčného klidu. Snažila se tomu vzdorovat, ale byla příliš otupělá, zmrzlá a nedostávalo se jí vzduchu. Chlad sejí zažíral pod kůži a vpíjel do krve a část její mysli jej vítala.

***

Saríja se pomalu nadzvedla na loktech a vykašlala na nablýskanou podlahu salónku krev.

„Víš, můžeš se prostě vzdát a ušetřit nám oběma spoustu nepříjemností," pravila Ilysaia, stojící kousek od ní. Provokativně se usmívala a snažila se nedat najevo jakékoliv vyčerpání, ale pravda byla, že její sokyně byla silnější, než čekala. Ne však dost silná.

Princezna po ní šlehla nenávistným pohledem a vyplivla další krev. „Nehodlám ti to usnadnit."

Čarodějnice udělala pár kroků, až se tyčila přímo nad ní. „A já to neusnadním tobě." Oběma rukama pomalu přejela nad celým Saríjiným tělem, jako by bez doteku chtěla napodobit matku hladící dítě. Princezna zařvala, když jí najednou popraskala kůže. Z očí jí vytryskly slzy a dlaně tiskla na drobné prasklinky, jako by doufala, že se pod jejím dotykem zacelí. Za normálních okolností by se tak i stalo, ale teď, s myslí zamlženou bolestí, toho nebyla schopna. Některé ranky se ještě prohloubily, otevřely se i větší žíly, ale čarodějnice si dala pozor, aby krvácení nebylo až příliš silné.

Ilysaia usedla na pohovku s modro-stříbrným čalouněním poblíž, a skoro lítostivě se na krvácející ženu zadívala. „Mohla jsi už být mrtvá. Ale neboj, budu tu s tebou sedět, dokud nevykrvácíš."

„Zabiješ! Mě! Ale! Já! Dnes! Nezemřu!" vyrazila ze sebe princezna mezi výkřiky agónie.

Tentokrát ji Ilysaia neodbyla s tím, že je to nesmysl. Tušila, co tím chce Saríja říct a nebylo nic, co by proti tomu mohla udělat. Pokud náležitě zaplatila, nepomohlo by, ani kdyby ji čarodějnice spálila na popel.

Princezniny výkřiky trochu zeslábly, jak jí s krví odcházel z těla i drahocenný kyslík. Svíjela se na podlaze, šaty měla krví a potem celé mokré a lepily se jí k tělu. Na tvářích se leskly slzy a z překrásných zelených očí se hrnuly další.

Ilysaia na ni nejprve hleděla s uspokojením, které se ale pomalu změnilo v nechuť a jakousi opovržlivou lítost. Na zemi před ní už neležela princezna Saríja, zbyla z ní jen fňukající troska, která pro bolest už ani netušila, kdo vlastně je.

Čarodějnice toužila po pomstě. Chtěla, aby Saríja trpěla. Ale tohle bylo příliš.

Přidržujíc si sukni, aby se nezašpinila, opět přistoupila k princezně. Přejela jí rukou nad krkem a rány v té oblasti se znovu zvětšily. Vyvalilo se ohromné množství krve a Saríja znehybněla.

„Sbohem," rozloučila se šeptem Ilysaia a opustila přijímací salónek, ve kterém princezna Saríja už nikdy nikoho nepřijme.