Ledová princezna

17. kapitola

Engilský pán byl pohřben podle zvyku při západu slunce dva dny po své smrti. Jeho nástupkyně poté ponechala město zahalené v černé dalších pět dní, ale dnes ráno, ještě za tmy, vyrazilo z panského sídla služebnictvo, aby smuteční prapory nahradilo slavnostní výzdobou v engilských barvách. Truchlení už bylo dost, nyní bylo načase, aby město oslavovalo svou novou paní.

Od rána se po městě pohybovalo také množství stráží, více, než bylo při takových příležitostech běžné. Malara věděla, že mnoho lidí nesouhlasí s tím, aby zdělila titul po svém strýci, a chtěla předejít jakýmkoliv problémům.

Nyní stála ve velké hale obklopena spoustou lidí, kteří jí radili, jak rychle jít, jak se tvářit a kam se dívat. Další se starali, aby snad neměla ohrnutý lem šatů nebo nakřivo náhrdelník.

Na jejích šatech začala nejlepší švadlena ve městě pracovat okamžitě poté, co se roznesla zpráva o smrti starého pána a až do dokončení, krátce před tím, než včera vyšla první hvězda, sotva zamhouřila oka. Její úsilí se však vyplatilo a Malara v tmavě fialových šatech s drobným, ale dokonale propracovaným rostlinným vzorem vyšitým zlatou nití kolem výstřihu, který téměř odhaloval ramena, okrajů dlouhých širokých rukávů a spodního lemu šatů přímo zářila. K výšivce měla sladěný zlatý náhrdelník s rubíny vyskládanými do tvaru květu. Měděné vlasy měla jednoduše spletené do volného copu obtočeného úzkým copánkem.

„Jste připravena, má paní?" zeptal se jí kapitán stráže.

Malara se narovnala a hrdě zvedla hlavu. „Ano."

A než stačil muž cokoliv říct nebo udělat, sama zvolala: „Otevřete bránu!"

Mohutná brána se začala s vrzáním pomalu otevírat a do haly pronikly paprsky slunce a jásot lidu. Malara s lehkým úsměvem na rudě nalíčených rtech vyrazila na cestu z paláce k náměstí Všech bohů, kde jí měli kněží předat prsten a diadém, symboly moci městského pána.

Za ní kráčeli nejvýznamnější obyvatelé Engilu; nejvyšší vojenský velitel, kapitán stráže a samozřejmě šlechta. Hraběnka Ylena, nejdůležitější osoba ve městě po Malaře samotné, šla hned za ní. Nikdy nebyla vyloženě krásná, ale vždy chodila elegantně upravená a měla jakési kouzlo, kterým i v pětačtyřiceti letech stále dokázala zamotat hlavu spoustě lidí. Nesla se hrdě a sebejistě, že by se navzdory svému malému vzrůstu mohla zdát vysoká, nebýt ve společnosti o hlavu vyšší Malary.

Lidé stojící kolem cesty nadšeně jásali a mávali průvodu a několik žen na Malaru hodilo hrsti bílých okvětních lístků. Každou chvíli se v davu mihla modrá uniforma městské stráže, ale nezdálo se, že by strážní museli jakkoliv zasahovat.

I počasí toho dne mladé engilské paní přálo; nebe bylo čisté a slunce lehce hřálo, tak akorát, aby to bylo příjemné.

Když dorazila na náměstí, čekali na ni na pódiu uprostřed kruhového placu obklopeného chrámy všech osmi bohů kněží.

Kněžka Galanet, bohyně života a přírody, s velikým věncem z listí a trávy na hlavě, kněz vládkyně moří, Delmory, s lasturovým opaskem, kněžka Boriena, pána větru a bouří, s masivním náhrdelníkem se symbolem blesku kolem krku, kněží Inarase a Astiry, boha dne a bohyně noci, s čelenkami ve tvaru slunce a měsíce, kněz Torena, boha války a vítězství, se zdobeným kyrysem přes kněžské roucho, kněžka Viemora, boha moudrosti a magie, ve fialové říze zdobené svítivými runami a s účesem zdobeným ptačí lebkou kněžka Nairi, paní mrtvých.

Průvod se zastavil pod pódiem a Malara sama vystoupala po schůdcích nahoru. Krátce se zastavila a rozhlédla se kolem; náměstí bylo plné lidí, kteří netrpělivě očekávali, až se konečně stane městskou paní se vším všudy.