He Changed My Life [Stilena] CZ

19. - ,,Thank you.''

Překročili jsme hranici 400 reads ❤❤
Děkuji Vám za všechno:)

Pohled Eleny

Kde to jsem? A co tady dělám?

Bylo nejspíš ráno, protože nějakým oknem sem pronikaly paprsky slunce.

Vzbudila jsem se asi před minutou a mezitím jsem stihla zpanikařit. Tohle místo jsem vůbec neznala.

,,Haló?'' zkusila jsem zavolat. Vrzly dveře a poté se otevřely. Zpoza nich vyšel rozesmátý Stiles.

,,Dobré ráno, Gilbertová."

,,Kde to jsem?"

,,U mě doma." Teď jsem se rozhlédla pečlivě. Ležela jsem v nějaké měkké posteli, ale rozhodně to tady nevypadalo jak v klučičím pokoji.

,,Tohle je pokoj pro hosty," vysvětlil, jako kdyby mi četl myšlenky.

,,Super. A co budeme dělat?"

Tázavě se na mě podíval. ,,Jak to myslíš?"

,,Proboha, Stilinski. Jsem několik tisíc mil od domova, stále nevím, co se mnou vlastně je a ty nevíš co budeme dělat? No to je super, protože já taky ne." Do očí se mi pomalu tlačily slzy. Stiles se na mě lítostivě podíval, sedl si ke mně a objal mě.

,,Teď pojedeme zpátky na veretinu. Deaton ti všechno vysvětlí." Pokusil se mě pohladit po tváři, ale ucukla jsem.

,,Už jsem unavená z té fráze ,ono se to vysvětlí'. Sakra, proč mi to nemůžeš vysvětlit ty!?''

,,Protože já toho vím asi tolik jako ty!'' vyjel.

,,Promiň. Vím, že to pro tebe musí být těžký." dodal smířlivěji.

,,Já bych si jenom přála obejmout mamku, taťku nebo Caroline,'' zakňourala jsem.

,,Víš co? Oblíkni se. Hned, jak zjistíme, co s tebou je, pokusím se tě, co nejrychleji odvézt domů." S úsměvem opustil pokoj.

Vstala jsem z postele a uviděla, že na podlaze leží můj kufr. Sundala jsem ze sebe ušpiněné oblečení ze včerejška a oblékla si světlé jeany, černé tílko a červenočernou kostičkovanou košili, kterou měl Stiles taky. Ještě jsem si udělala linky, nanesla řasenku a nějaký lesk. Po pár dnech jsem se zase cítila jako člověk.

O chvíli později jsme seděli se Stilesem v autě, mířící na veterinu.

,,A kde je vlastně zbytek?'' ptala jsem se ho.

,,Ve škole."

,,Oni nemají volno?'' Stiles zavrtěl hlavou.

,,A tobě taky za chvíli končí,'' poznamenal.

,,Cože? Proč? Kolikátýho je?''

,,Devátýho."

,,Děláš si srandu? Vždyť mám být zítra ve škole! Dneska jsme měli přijet z Anglie. Co si pomyslí naši?''

,,Klid. Zařídil jsem to. Vaši si zatím myslí, že jsme zůstali v Londýně a ze školy tě omluvili. Volal jsem jim."To mě trochu uklidnilo.

,,Děkuju."

,,Chci to vědět. Chci vědět, co je se mnou,'' rozhodla jsem. Stáli jsme spolu se Stilesem na veterině a Deaton mi měl sdělit, co se mnou je. Ale váhal.

,,Dobrá tedy. Víš, nebylo to nejlehčí. Opravdu jsi byla kousnutá. A ten vlkodlak byl nakažený něčím zvláštním. Ale naštěstí se to po chvíli projevilo, jelikož tvoje rána najednou přestala krvácet. Ta nemoc, jenž měl ten vlkodlak se jmenuje Vlkodlačí smrt. Vlkodlaci, kteří ji chytí většinou zůstávají ve své vlčí podobě a snaží se uzdravit. Ale pár z nich běhá po lesích a chtějí nakazit další. Jak vlkodlačí kletbou, tak tou nemocí. No a dostáváme se k tomu, co ti vlastně je. Vlkodlačí smrt jsem naštěstí zastavil, ale pořád jsi vlkodlak." V tu chvíli jsem přestala dýchat. Stiskla jsem k sobě pevně oční víčka a chtěla umřít. Cítila jsem, jak mě někdo objímá, ale bylo mi to jedno.

Vytrhla jsem se tomu člověku z náručí a vyběhla ven. Tam jsem se obrátila k obloze a zaječela. Ztěžka jsem dýchala a sesunula se k zemi, kde jsem se rozplakala.

,,Já nechci. Nechci. Nechci to,'' kňourala jsem.

,,Eleno...,'' Přes slzy jsem uviděla Stilese, který se ke mně shýbal.

,,Pojedeme domů,'' oznámil mi. Ale já jsem nevěděla, kde mám teď domov. Protože k sobě domů jsem nemohla. Nemohla jsem za rodiči.

,,Nechci jet k tobě domů,'' protestovala jsem.

,,Tak se pojedeme bavit,'' navrhl mi.

,,Jak to myslíš?''

,,Tak jak to říkám,'' zasmál se a pomohl mi vstát.