He Changed My Life [Stilena] CZ

20. - ,,Don't worry."

Se Stilesem jsme opět seděli v autě. Neměla jsem nejmenší tušení, kam má namířeno. Nezbylo mi tedy nic jiného, než tomu hnědovlasému bláznovi věřit. Stejně si myslím, že mě jednou přivede do hrobu.

,,Hele, myslíš, že ten tvůj jeep takovouhle rychlost vydrží?'' zasmála jsem se.

,,Gilbertová, nekecej mi do toho,'' odsekl naštvaně, ale viděla jsem, že se trošku usmál. Asi byl vděčný, že nedělám scény. Pravda byla taková, že já chtěla dělat scény. Chtěla jsem, aby všichni věděli, že jsem monstrum. Chtěla jsem všem ukázat, jaké mají štěstí. Jenže Stiles mi nějakým nepochopitelným způsobem pomáhal. S ním jsem cítila, že to všechno má nějaký důvod.

Jako první zaparkoval u nějaké budovy. Když jsem vystoupila, všimla jsem si zdi, mně asi do pasu, nesoucí název Beacon Hills - High School. Z toho nekoukalo nic dobrého.

,,A co chceš jako dělat?''

,,Užít si srandu." Zasmál se a podrbal se na zátylku. 

,,Tak se ukaž,'' pobídla jsem ho. Společně jsme se vydali k hlavním dveřím.

Vevnitř bylo ticho. Procházeli jsme dlouhou chodbou plnou skříněk. Vypadalo to tu podobně jako v naší škole. Zatímco já jsem šla pomaleji a sledovala dění za dveřmi od jednotlivých tříd, kolem kterých jsme procházeli, Stiles šel pár metrů přede mnou a pečlivě se rozhlížel. Pak najednou zastavil. Přišla jsem k němu blíž.

,,Připravená?'' ptal se se smíchem. Jeho ruka spočívala na  požárním alarmu.

,,Stilinski, nemyslíš, že je to už trochu přes čáru?''

,,Ale notak. Ty se bojíš?'' Rázně jsem zavrtěla hlavou, na jeho popud přiložila svoji ruku na tu jeho a zatáhla. Ve vteřině se ozval ječivý zvuk.

,,Zdrháme,'' zazubil se, popadl mě za ruku a já se jím nechala táhnout až na parkoviště. Tam mojí ruku pustil, z čehož jsem byla samozřejmě trochu zklamaná, ale na přemýšlení nad tím nebyl čas. Rychle jsme schovali do jeepu a sledovali, co se bude dít.

Jako první rozrazil dveře asi čtyřicetiletý muž. Byl maličko při těle. Stiles se vedle mě zasmál.

,,Co je?''

,,To je coach." Pořád jsem to nechápala a nadechovala se k další otázce, když se za coachem, jak mi Stiles (ne)vysvětlil, objevily desítky dalších lidí. Na jejich tvářích nezračil vyděšený pohled, spíš se smáli a bavili se.

U nás na škole by se nejspíš strhla taková panika, že by bylo jednodušší se smířit s tím, že prostě uhoříte, protože ke dveřím byste se rozhodně nedostali. Teda pokud byste nebyli hodně oblíbená osoba, čímž myslím roztleskávačky, fotbalisti, a nebo člověk, bojící se o svoje zdraví tak moc, že se začne chlubit svou nemocí, která je nakažlivá a nevyléčitelná (a neexistující).

,,Podívaná stačila?'' vyrušil mě z mých myšlenek Stiles. Chtěla jsem přikývnout, ale pak jsem uviděla coache, který začal naštvaně rozhazovat rukama kolem. Lidi, kteří stáli v jeho blízkosti se museli občas skrčit, aby nedostali ránu. Trochu jsem se zasmála.

,,Myslím, že to stačí." Podívala jsem se na Stilese.

,,Dobře. Jedeme dál." Zařadil a vyjel z parkoviště. Ještě jsem zahlédla, jak se v davu lidí mihla i Lydie. Nebo myslím, že to byla ona.

,,Děláš si srandu?'' Stáli jsme se Stilesem v nějakém obchoďáku a on ve své ruce držel plato s vajíčky.

,,Neboj se. Míchaný vajíčka dělat nebudem." Jeho přiblblou poznámku jsem ignorovala a vydala se k pokladně. Stiles zaplatil, u čehož jsem si neodpustil suchou poznámku, že je vážně gentleman. A pak jsme zase sedli do jeho auta.

Myslím, že se do toho jeepu s přehledem můžu nastěhovat a neunikne mi nic ze Stilesova trochu nudného života.

Zastavili jsme před velikým bílým domem. Stiles vyndal vajíčka a z auta se přesunul za keř, který byl na předzahrádce.

,,Hele, řeknu ti to narovinu. Nebojím se, ale to co děláme rozhodně nevypadá zrovna legálně." Stiles mi věnoval křivý úsměv a pak spustil.

,,V tomhle baráku bydlí ten kluk, kvůli kterému jsi málem umřela.. Nějaká další vysvětlování?''

Zavrtěla jsem hlavou a vzala si od něj první vajíčko, které se hned rozplesklo na okně toho domu.

,,Dobrá trefa,'' pochválil mě Stiles, přičemž jsem trochu zrudla. Totiž míčové hry a vlastně jakákoliv práce nebo hra s míčem nikdy nebyla moje parkety. Vajíčka mi sedla líp. Někdy s nimi musím zkusit vybíjenou.

Když na dům dopadlo desáté a zároveň naše poslední vajíčko, otevřely se dveře. Vyšla nějaká žena, s obrovským drdolem na hlavě a hned se začala načuřeně rozhlížet.

,,Co teď?'' sykla jsem na Stilese, kterému ale úsměv nezmizel.

,,Teď vybíráš ty." Nadzvedl laškovně obočí a začal se pomalu plížit zpátky k jeepu. Po čtyřech, nadávající na jeho kravské nápady, jsem se vydala za ním. Ale byl fakt, že jsem si to užila.

,,Áááááá,'' Sice už jsem seděla v jeepu, ale stejně jsem sebou trhla. Stačil mi jediný pohled zpátky na dům, abych pochopila, že si toho našeho malého zločinu majitelka nejspíš všimla.

,,Šplápni na to,'' dloubla jsem do Stilese.

Když jsme konečně zajeli do další ulice, zpomalil.

,,Jedem znova do nákupáku, potřebujeme víc vajíček,'' oznámila jsem mu. Stiles chvíli jen nechápavě koukal, ale nakonec jen přikývl.