He Changed My Life [Stilena] CZ

44. - ,,Where is he?"

,,Někdo pro tebe přijede a všechno bude dobrý. Bude to dobrý,'' vzlykala pořád Lydie a já nevěděla, jestli se snažila uklidnit mě nebo sebe.

,,Co se mu sakra stalo?'' vyjekla jsem znova, o pár oktáv výš. Můj hlas začal nabírat hysterický tón.

,,Já...já...,'' Nevydržela jsem to a vypnula jsem hovor. Během minutu už jsem, oblečená, vybíhala z domu. Přes slzy jsem skoro neviděla, ale dál jsem statečně běžela. Bylo mi jedno, že vypadám jako blázen. Nohy mi podkluzovaly, jelikož bylo trochu náledí, ale já nedbala ani na to.

Po půlhodině rychlého běhu, který jsem k mému největšímu překvapení zvládla bez újmy, jsem konečně uviděla budovu nemocnice. Kdybych nebyla tak vystresovaná, možná by se mi i ulevilo.
Rychle jsem se vzpamatovala a udělala posledních pár kroků, které mě dělily od budovy.

Ve dveřích jsem potkala Scotta.

,,Zrovna jsem pro tebe chtěl jet,'' řekl, ale hlas se mu třásl.

,,Kde je?'' zeptala jsem se přímo. Ani jsem se na něj nepodívala a hrubě ho odstrčila. Na konci chodby jsem uviděla záplavu zrzavých vlasů. Lydie. Okamžitě jsem tam spěchala.

,,Kde je?'' opakovala jsem znovu, tentokrát Lydii. V očích se jí, stejně jako mě, leskly slzy.

,,Operují ho,'' sdělila mi tiše a podél stěny se sesunula na zem.

,,Kde? Musím ho vidět. Musím ho vidět teď hned."

,,Dej jim čas, Eleno. Určitě bude v pořádku,'' snažil se mě utišit Scott.

,,Jak se to stalo?'' zeptala jsem se nakonec a snažila se smířit s tím, že Stilese uvidím až později.

,,Prostě nedorazil na místo. Jel jsem ho hledat a pak jsem viděl jeho jeep v příkopu. Hned jsem volal záchranku. Říkali, že bude snad v pořádku. A pak jsem volal jeho tátovi a Lydii a...,''

,,Proč si nevolal mě?''

,,Myslel jsem, že jsi třeba zůstala v New Yorku. Stiles mi o tobě nic neříkal." Do očí se mi nahrnuly další slzy a tiše jsem vzlykla. Scott se mě pokusil obejmout, ale zavrtěla jsem hlavou. Objetí bylo to poslední, co jsem potřebovala.

,,Jeho táta přijede?'' obrátila jsem se na Scotta a přešlápla z nohy na nohu.

,,Je někde s mojí mámou. Dohlížejí na operaci,'' odpověděl mi a ve mě svitla naděje.

,,Chci jít za nimi."

,,Nemůžeš." Ignorovala jsem ho a začala se obracet k odchodu. Zadržela mě ruka. Tentokrát ne Scottova.

,,Isaacu,'' vydechla jsem a zhroutila se mu do náruče. Nechtěla jsem sice obejmout Scotta, ale Isaac byl prostě něco jiného. On mě dokázal aspoň trochu uklidnit. A tak jsme čekali. Pět minut. Deset. Patnáct. Půlhodiny. S každou minutou jsem začínala být víc a víc nervoznější. Třičtvrtě hodiny. Hodina.

Málem bych usnula Isaacovi na rameni, když se konečně odněkud vynořila Scottova máma a Stilesův táta. Na první pohled jsem nepoznala, jak se tváří, ale pak jsem si všimla, že pan Stilinski brečí.

Vytřeštila jsem oči tak, že musely vypadala jako pinpongové míčky. Polkla jsem a doufala, že to není pravda.

,,Stiles je...,'' začal Stilesův táta. Nemohla jsem dál poslouchat. Ve vteřině jsem se zvedla a zmizela za rohem. Proběhla jsem nemocniční chodbou zpátky k hlavním dveřím. Tam jsem se otočila, abych se ujistila, že za mnou nikdo nejde. Naneštěstí za mnou běžel Isaac.

Zavrtěla jsem hlavou, a pak utekla ven. Neměla jsem ponětí, kam jít. Domů se mi nechtělo a k nikomu jinému jsem nemohla. Nechtěla jsem s nikým mluvit.Připadala jsem si rozervaná. Jakoby mě někdo vzal a roztrhl mě na dva kusy. Cítila jsem zlomená jako ještě nikdy. Vzlykala jsem a nešlo to zastavit. Moje orgány se bouřily, všechno mě bolelo.

Nakonec jsem běžela do té doby, než jsem si byla jistá, že mě nikdo nenajde. A tentokrát ani nenašel. Zpomalila jsem. Procházela jsem se ulicemi Beacon Hills, které mi vždycky připadaly tak zajímavé a teď mi přišly tak ponuré a smutné. Nakopla jsem každý kámen, který se mi připletl do cesty. Slzy jsem nechala volně téct po svých tvářích i přesto, že mi tam skoro zamrzaly. Po chvíli jsem vytáhla mobil. Spousta nepřijatých hovorů a nepřečtených zpráv. Všechny jsem smazala, aniž bych si je přečetla. A vytočila jsem jedno číslo.

,,Ahoj, tady Caroline. Momentálně nemám mobil při ruce. Zanechte mi vzkaz,'' ozvalo se z telefonu a já pevně stiskla víčka k sobě. Měla jsem obrovskou chuť s tím mobilem hodit, ale v tom mi začal brnět v ruce. Caroline volala zpátky.

,,Co se děje, Eleno?'' zeptala se hned ustaraně.

,,Nic. Já jen... Život není fér,'' polkla jsem. Hlas se mi třásl.

,,Je všechno v pořádku?'' Zavrtěla jsem hlavou a poté, když mi došlo, že mě nemůže vidět, jsem šeptla:

,,Ne. Potřebuju tě obejmout, Caroline."

,,Stalo se ti něco? Nebo Lydii? Stilesovi?'' Při vyslovení jeho jména jsem vzlykla.

,,Stiles? Co je se Stilesem?''

,,On... já... Já nechci Caroline. Já už nechci."

,,Eleno, pokus se uklidnit, ano?''

,,Ne-ne-nemůžu,'' plakala jsem.

,,Všechno bude v pořádku."

,,Nic nebude v pořádku! Protože on je mrtvej! Chápeš! Mrtvej!'' rozkřičela jsem se.

,,Řekni mi, že se děláš legraci, Eleno. Že jo?''

,,Ne."

,,Oh. Zlato, přijedu, co nejdřív to bude možné."

,,To-to je do-dobrý. Mu-musím jít,'' položila jsem to a nanovo se rozbrečela.

Dalších pár hodin jsem strávila v neznámých ulicích Beacon Hills. Uplakaná, zničená. Většina lidí, co jsem potkala, na mě koukali, jako kdyby mě chtěli zavřít do psychiatrické léčebny. Ale bylo mi to jedno. Všechno by mi najednou bylo jedno. Celý můj život byl najednou jeden velký nezájem.

Několikrát jsem obrátila hlavu k obloze a zaječela:

,,Proč já? Proč on? Proč mi ho bereš? Proč?'' A nakonec jsem si lehla na ulici a zhroutila se v dalších záchvatu pláče. Byl už večer, takže stejně už žádní lidé venku nebyli.

Chvilku jsem přemýšlela nad tím, jestli tam nemám zůstat a umrznout. A pak, když mi byla opravdu zima, jsem to vzdala a pokračovala v bloumání po městě. Nějakým zázračným způsobem se mi po půl hodině podařilo dojít domů. Vevnitř nikdo nebyl, což mě docela překvapilo. Myslela jsem, že pan Stilinski nebude pracovat, když...

Ani jsem se nenajedla, jen jsem si sundala oblečení, dala si asi minutovou sprchu a vlezla do své postele. Sprcha byla krátká z toho důvodu, že mě horká voda vždycky nutila přemýšlet nad životem. Ale jak jsem hned zjistila, postel dělala to samé. Pořád a pořád jsem před sebou viděla Stilese. Jak se směje, jak je nervozní, jak je smutný a jak mě líbá. Rozplakala jsem se znova.

,,Já nechci! Nechci!'' křičela jsem a hlavu tiskla k polštáři. ,,Proč on? Proč Stiles? Vždyť já ho miluju-u."

,,Nesmí to být pravda. Nesmí!"

Snažila jsem se ty vzpomínky odehnat, ale nedařilo se mi to. Proto jsem vstala, stále se slzami v očích, a přešla do Stilesova pokoje. První, čeho jsem si všimla, byl rámeček s fotkou nás dvou. Neměla jsem ponětí, kdo to fotil a nemohla jsem vzpomenout ani kde to bylo. To mě rozplakalo ještě víc. Sedla jsem si na jeho postel s rámečkem v ruce.

V ten moment na mě ta slova dopadla jako těžký kámen. Stiles je mrtvý.

Nevím, jestli má cenu něco psát.
Snad jen to, že mě nemusíte nenávidět. A proč? To se dozvíte v další, už poslední části :)

Mějte se krásně :)