DIABOLIK LOVERS

5 kapitola

Už dva dny jsem se nevyspala. Mám divný pocit, který ze sebe nemůžu dostat, a útěk v mé situaci nepřipadá v úvahu. Bojím se každého kouta. Cítím něco temného a hrozného, do konce i něco horšího, než jsou upíři.
Nevím, co si mám myslet. Poznala jsem pět z deseti a každý má příšernou povahu, jak si mám jednoho z nich vzít a strávit s ním celý lidský život. Ne-li dokonce navěky.

Otevřela jsem oči a zjistila, že je sedm hodin večer.

„A sakra," řeknu a skoro vylítnu z postele.

„Uklidni se, měla jsi horečku, takže usoudili, že bys neměla nikam jet a zůstat v posteli," uslyším za sebou hlas, který jsem nepoznávala.

Otočila jsem se a zeptala se: „Kdo jsi?"

„Subaru Sakamaki, jsem nejmladší, pokud tě to zajímá," seděl na posteli. Měl bílé až světle růžové vlasy a červené oči.

„To asi nebude tak důležité."

„Věděl jsem, že přijedeš, ale neznám tvoje jméno," podívá se na mě tázavým až pohrdavým pohledem.

„Eleonora," řeknu, aniž bych se přestala dívat do jeho krásných očí.

„Hm... Stačí Elen?"

„Jo"

„A ty nechodíš do školy?" zeptám se ho po chvíli.

„Chodím, ale dneska tě mám hlídat," řekne uraženě, zvedne se a odejde z pokoje.

Začalo mi, být hodně špatně, takže jsem si lehla do postele a snažila se usnout.

Když jsem se probudila, bylo poledne a sluníčko prahlo tak otravně, že se to skoro nedalo ani vydržet.

Zatáhla jsem závěsy a zvedla mobil, který najednou začal zvonit.

„Ahoj, Elen," ozvalo se z mobilu.

„Blaine, proč mi voláš v poledne, když tolik svítí slunce a já jsem tak unavená? A ty bys měl taky spát ne?"

„Promiň, ale je to důležité," chvíli pauza a po chvíli dodal: „Na email jsem ti poslal texty, které neumíme přeložit. Už jsme to poslali všem nejlepším archeologům, ale žádný nevěděl, ani jak to rozluštit, ani co je to za jazyk. A jelikož ty jsi v tom docela dobrá, napadlo mě, že by si to, mohla zkusit."

„Promiň, ale já nepracuju pro otce, takže nemůžu překládat něco, na co nemám právo ani licenci."

„O to se nestarej. Otec to zařídí, takže se do toho můžeš pustit."

Povzdechla jsem si a řekla: „Tak dobře, zkusím to."

„Díky, tak zas někdy."

„Měj se," řekla jsem a zavěsila.

Nechápu, proč do toho pořád tahá mě. Svého bratra mám ráda, ale někdy je tak otravný a starostlivý.

Ale musím uznat, že se mi po něm stýská. Otevřela jsem šuplík a vytáhla fotku, kde jsem byla jenom já a on. Vždycky jsem si k sobě, měli blízko. Ostatní sourozenci mě nechápali a byla jsem jim ukradená, ale on mě vždycky chránil a nenechal mě samotnou a já mu hodně dlužím. I když on si to nechce připustit. Vždycky řekne: „Jsme dvojčata a ti by si měli pomáhat a podporovat se."

Vždycky byl dost naivní a hodně namyšlený, ale možná proto jsem ho měla tak ráda.

Seděla jsem a vzpomínala na něj a ani jsem si nevšimla, že mi po tváři tečou slzy. Uklidila jsem fotku a šla se podívat na ten email.

Dívala jsem se na něj a málem neudržela smích. Není to mrtvý jazyk, je to řada znaků, které patří do excaliburu, což je by znamenalo, že je to zakázaná šifra, která je údajně mapou do říše bohů a ke zbraním, které dokážou ovládat pouze bohové, anebo bohy požehnaní.

Samozřejmě, že tenhle kód je nejnáročnější ze všech, co na Zemi existují.

Tohle mi zabere několik týdnů, a jelikož mě teď hrozně bolí hlava, tak jsem zavřela počítač a šla lehnout.

:-)Tady je další kapitolka, doufám, že se bude líbit. :-)