Chodila jsem po domě a hledala Shua. On byl jediný, kdo mi mohl říct, co se včera stalo. Došla jsem až do chodby. Poslední místo, kde mohl být, ale nebyl tady. Proč vždycky, když ho hledám, tak ho nemůžu najít a když na něj nemám náladu, tak se vždycky objeví.
Tady taky nebyl. Ale někdo tam přece jenom byl. Byl tak stejně starý, jako všichni v tomhle domě. Měl modré oči a černé až tmavomodré vlasy. „Konečně jsme se mohli setkat."
„Nikdy jsem o tobě neslyšela."
„Tomu se ani nedivím. Ale promluvit si můžeme později. Teď musím ještě něco zařídit, ale za pár dní si pro tebe přijdu a odvedu si tě," koukala jsem na něj jako blázen. Přijde si pro mě? Odvede si mě?
„Proč bych měla jít?"
„Nemáš na výběr. Budeš muset se mnou odejít," pak zmizel.
Yui už se tajemná žena neobjevila a sny také změnili. Proto jsme se obě shodly, že to necháme plavat nebudeme si toho všímat. Týden volna rychle utekl a tajemný cizinec se taky neobjevil.
Blížil se příjezd nové šlechtičny. Zítra touhle dobou, tady bude o jednu šlechtičnu navíc. Zajímalo by mě, jestli bude taky z Okayami.
***
Všichni seděli v autě. Yui a Jane zůstaly doma. Od včerejška jim nebylo moc dobře. Nejspíš chřipka.
V autě bylo jako vždycky ticho. Najednou se auto zastavilo. Měli jsme jet ještě asi dvacet minut.
„To se stává často?" zeptala se Misaki.
„Ani ne. Ještě se to nestalo," řekl Reiji. Všichni postupně vystoupili a Reiji šel za řidičem. „Řidič zmizel," všichni se na Reijiho nechápavě dívali.
„Můžou to mít na svědomí oni?" zeptala jsem se, když jsem si všimla na kopci čtyř upírů. Jeden z nich byl ten tajemný cizinec z dřívějška. Všichni se najednou otočili a dívali se na cizince na kopci.
„Přijdu. Přijdu si pro tebe," řekl tajemný cizinec z dřívějška. Pak všichni zmizeli.
***
Večer jsem si šla lehnout a poslouchala, jak větve stromu do sebe venku narážejí. Vítr byl čím dál tím prudší. Na obloze se objevil blesk a začalo pršet. Později byly slyšet i hromy.
Prudký vítr rozrazil okno. Vstala jsme a zase ho zavřela. Nejspíš už dneska neusnu. Řekla jsme si a šla rozsvítit světlo. Jaká smůla, nejspíš vypadl proud, protože světlo se nechtělo rozsvítit. Okno se znovu otevřelo. Otočila jsem se a zase okno zavřela. Vyšla jsem ven z pokoje, abych našla, něco, čím bych si mohla posvítit. Došla jsem až na schody v hale, kde svítili svíčky. „Alespoň něco," řekla jsme na hlas a sešla dolů ze schodů.
„Je čas," ozvalo se ode dveří. Otočila jsem si a viděla toho cizince. Došel až ke mně. Dal mi ruku a před obličej a já usnula.
***
Probudila jsem se na pohovce v neznámé místnosti. Po pravé ruce jsem měla zeď, která byla celá pokrytá okny. Přede mnou byly schody, které vedly ke dveřím a na levé straně byly další dveře. „Konečně ses probudila," uslyšela jsme vedle sebe cizincův hlas. Seděl na křesle vedle pohovky, na které jsme ležela a četl si knížku.
„Jak jsem se sem dostala? A kdo vůbec jsi?"
„Buď už zticha, mrcho! Jsi hrozně hlučná!" někdo za mnou hodil něco těžkého na zem. Otočila jsem se za hlasem. Na podlaze ležela rozbitá váza. Pak jsem si všimla kluka. Měl školní uniformu školy, na kterou chodím taky.
„Nebuď na ní tak zlí. Určitě je zmatená. Že, M Neko-chan?" u okna byl opřený další kluk. Blonďák s modrýma očima.
„Pověz mi, máš ráda bolest?" na zemi klečel další kluk. Držel mě za ruku. Lekla jsem se, když řekl bolest, ale rychle jsem se zase uklidnila.
„Bolest?" zašeptala jsem skoro neslyšitelně.
„Azuso, nemůžeš se na tohle ptát dívek," řekl zase ten blonďák opřený o okno.
„Kdo jste? A co tady dělám já," řekla jsem tiše, aby se nikdo zase nezlobil.
„Jsem Mukami Kou," ozval se jako první blonďák. Kou Mukami? To jméno mi něco říká.
„Mukami Yuma, pokud budeš tak potichu jako teď, tak s tebou bude sranda."
„Mukami?" zase jsem zašeptala skoro neslyšitelně.
„Jsem Azusa," ozval se ten kluk, který mě pořád držel za ruku.
„Ruki Mukami," řekl tajemný cizinec.
ČTEŠ
DIABOLIK LOVERS
FanfictionEleonora na rozkaz svého otce se přestěhuje do domu bratrů Sakamaki, kam jí donutil jít Karl Heinz, aby udržela přátelství mezi oběma rodinami.