DIABOLIK LOVERS

12 kapitola

Byla jsem unavená, takže cesta do sídla mi trvala trochu déle. V zahradě jsme zahlédla muže, který mi někoho připomínal, ale já dělala, jako bych si ho oni nevšimla.

„Co tady děláš, Richtere?" zeptal se toho tajemného muže Subaru.

„Ty už mi neříká strýčka?"

Pak jsme vešla dovnitř, takže jsem neslyšela konec jejich rozhovoru.

„Elen-chan!" volala na mě Yui. „Jsi v pořádku?" zeptala, když ke mně přiběhla.

„Nic mi není. Co potřebuješ?" zeptala jsem se jí mile.

„No nevím, co mám dělat a jako první si mě napadla ty," vypadala smutně a trochu vystrašeně. Všimla jsem si toho až teď, ale její oči byli červené. Ona brečela? Zeptala jsme se sama sebe.

„Tak pojď se mnou, udělám si kávu a pak si tě poslechnu, ano?"

„Děkuji," na její tváři se objevil úsměv. Takový jsem snad nikdy neviděla.

Šla jsme do kuchyně, Yui šla za mnou se sklopenou hlavou, vždycky když si všimla, že se na ní dívám, usmála se, ale na první pohled bylo poznat, že byl falešný.

Udělala jsem si kávu a ona si dala čaj a ona začala: „Poslední dobou se mnou není něco v pořádku. Vidím ducha ženy, která je mrtvá a občas slyším její hlas. Vždycky když jí vidím, začne mě bolet u srdce. A zdávají se my sny. Vidím kluky, jako desetileté nebo dvanáctileté. Co hrozného se v jejich životech dělo a mám prostě strach. A nevím, co mám dělat."

.„Od jaké doby se ti tohle stává?"

„Myslím, že poprvé to bylo v den, kdy jsme přijela. Utíkala jsme a vešla do pokoje. A tam jsme poprvé na balkóně uviděla tu ženu. Otočila se na mě. A pak mě začalo bolet u srdce."

„Co se dělo potom?"

„Na zem dopadlo pár knih, které jsme shodila. Vzala jsem jednu do ruky a vypadla z ní fotka. Na té fotce jsem byla já s mým otcem, když jsme se narodila," chvíli se odmlčela, aby se napila a pokračovala: „Otevřela jsem tu knihu, teda spíš deník, a stálo tam: ‚Yui mi přinesla štěstí. Skutečnost, že není moje dcera, nic neznamená,' pak se objevili kluci. Ale něco mě překvapilo. Když jsem ten deník otevřela další den, byl prázdný. Vůbec nic tam nebylo."

„To je zvláštní. Jsi si jistá, že se ti to nezdálo?"

„Na sto procent." Napila jsme se kávy a ona dopíjela svůj čaj. „Můžu se tě ještě na něco zeptat?" přikývla jsme a Yui se zeptala: „Od kdy znáš, Jane?"

„Chodili jsme spolu do školky a potom i do stejné třídy ve škole. Byly jsme nejlepší kamarádky, ale pak se všechno změnilo. Dozvěděly jsme se něco, co zničilo naše přátelství. Od té doby jsme soupeřily. Každá chtěla mít navrch nad tou druhou. Až když přijela, tak jsme se usmířily. Ale i tak je mezi námi pořád veliké napětí."

„Jestli se můžu zeptat, co bylo to, co zkazilo vaše přátelství?"

„Teď ti to říct nemůžu, ale za pár dní bude nov. Pak ti všechno povím ano? A pomůžu ti s tvým problémem. Napadá mě pár teorií, ale ty ještě musím ověřit. Do té doby mi můžeš vyprávět, co všechno jsi viděla, v těch snech. Detaily jsou totiž hodně důležité." Přikývla, ale já se jí ještě na něco musela zeptat: „Jak víš, že je mrtvá?"

„Viděla jsem jí v jednom snu, jak je s Ayatem. Byla to jeho matka. A když jsme se ho pak zeptala, jak vypadala jeho matka, popsal jí přesně, jak jsme jí viděla. I jméno souhlasilo."

„A jaké bylo její jméno teda?"

„Cordelia." Jako to jméno na náhrobku na tom hřbitově.

„Dobře tedy. Do novu zbývají tři týdny, takže já ti o tom něco zjistím. A po večeři mi můžeš říct, nějaký z těch tvých snů. A mimochodem nic o tom neříkej Jane, teda zatím ne."