DIABOLIK LOVERS

8 kapitola

„Něco se muselo stát." ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale začala jsem na něj křičet.

Došel ke mně, chytil mě za ruku a řekl: „Jsi moc drzá na obyčejného smrtelníka. Nic takového tolerovat nebudu." Zakřičel a zakousl se do mého zápěstí.

„Subaru, přestaň, prosím."

„Musím tě za tvou drzost potrestat," řekne a znova se zakousne, ale tentokrát do krku.

Pár minut později:

Sedím ve svém pokoji a jsem hrozně unavená. Tolik krve v jeden den. Dýchala jsem zhluboka a snažila se nevnímat bolest hlavy.

Za chvíli jsem si lehla a usnula.

***

Otevřela jsem oči a uviděla ...

„Je ti líp? Křičela jsi ze spaní," jeho modré oči mě pozorovaly.

„Je mi dobře. Co jsem přesně křičela?" zeptala jsem se ho a trochu se bála, co řekne.

„Křičela jsi jméno, kterré neznám. A pak si volala mě. Říkala jsi, že ti mám pomoc a zachránit tě."

  „Ty jména budou asi patřit mým bratrům," při vzpomínce na mou rodinu my začaly téct slzy.

„Stýská se ti po tvojí rodině?" zeptal se napůl  ospale.

„Je to moje rodina, jasně ze se mi stýská, ale s tím nic neudělám."

„Co když ti pomůžu vrátit se zpátky?"

„Proč by si to dělal?"

„Mohla by ses zase vídat s rodinou a přáteli."

„řA co bych proto měla udělat já?"

„Zaslib se mi."

Nechápala jsem, co tím myslí: „Co, prosím?"

„Máš nám tady dělat potravu, ale co ta druhá část?"

„Máš na mysli to, že si mám vzít tebe?"

„Zatím, ne. Stačí, že se zasnoubíme. Naše rodiny nám dají pokoj, a když budeme bydlet blízko tvého starého domova ..."

„Můžu kdykoliv vidět svojí rodinu," nenechala jsem ho to doříct. Ale zarazila jsem se: „ A tvoji sourozenci? Nebudou nás hledat?"

„Mé určitě ne a tebe maximálně Subaru nebo Laito a před těma té zvládnu ochránit."

„Můžu si to na chvíli promyslet?" kývl na souhlas a zmizel.

Zachumlala jsem se do deky a přemýšlela o kladech a protikladech. Klady: budu se moct vídat se svou rodinou a přáteli, jeden upír je lepší než šest. Zápory: nechám tady Yui samotnou, už nejspíš nikdy neuvidím Subarua ani ostatní, možná nebudeme v bezpečí před jeho bratry.

Nakonec jsem z dlouhého přemýšlení usnula.

***

„Elen, probuď se, potřebuji pomoc," otevřela jsem oči a viděla Yui.

„Co se stalo?" zeptala jsem se jí ještě rozespale.

„On leží v kaluži krve," začala se třást.

„Kdo?" začal jsem se bát, co řekne.

„Shu-san," řekla a začali ji téct slzy jako hrachy.

Vstala jsem a šla za ni dlouhou chodbou. Na konci chodby byla krev, všude byla krev. A kousek dál, ležel v bezvědomí Shu.

„Shu," zakřičela jsem a rozběhla se k němu. „Dojdi pro někoho."

„Pro koho?" Yui se se třásla a byla bílá jako stěna.

„To je jedno, třeba pro Reijiho."

Yui se otočila a utíkala do jeho laboratoře. Já si zatím klekla k Shuovi a držela ho za ruku (ne kvůli jemu, ale kvůli mně, abych se nesesypala).

„Co se stalo?" uslyšela jsem hlas Reijiho.

„Nevím, Yui ho našla a šla mě vzbudit."

„Půjč mi ruku," podala jsem mu ruku a on se zakousl. „Nedivím se, že si středem obdivu. Tvoje krev je výtečná."

Položil moji prokousnutou ruku k ústům, které patřili Shuovi.

I když byl Shu v bezvědomí, kousl mě do ruky a začal sát mojí krev. Pomalu se mi zavíraly oči a cítila únavu.

Naposledy jsem viděla, jak se Reiji snaží o to, aby mi Shu nevysál všechnu krev z těla a viděla jsem jak Shu pomalu začíná otevírat oči.

Další kapitolka je na světě. Doufám, že se zalíbí. Omlouvám se za případné pravopisné chyby.