DIABOLIK LOVERS

11 kapitola

NA OBRÁZKU ELEN; 

Sedím na lavičce v zahradě a odpočívá. Byl to hodně náročný týden. Příchod Jane, zvláštní chování Shua a Subarua, doučování s Yui a Jane, konec prvního čtvrtletí a za dva dny příjezd další šlechtičny.

Prohlížela jsme si zahradu a stříbrnou fontánu na ní. Proudění vody mě uklidňovalo, navíc všude byly růže a k tomu je dnes úplněk. Jaká úžasná atmosféra.

Z domu se ozývaly velice hlasité rány, ale já si jich nevšímala.

„Pojď se mnou, chci ti něco ukázat," ozval se hlas nalevo ode mě.

Byl to Kanato. V ruce držel svého medvídka a z jeho pohledu jsme usoudila, že nejspíš chce, abych šla hned.

Zvedla jsme se a následovala ho do velkého sálu. Bylo to velice děsivé místo. Stěny byly malované na fialovo, všude byly pavučina a nábytek kolem rozbitý.

Ale tohle všechno bylo nic, oproti tomu, co jsem viděla potom.

Všude kolem byly figuríny dívek ve svatebních šatech. Některé měly v ruce i kytici. Každá z nich byla jiná a každá jinak děsivá. Bylo jich tady tolik.

„Máš ráda figuríny?" vyrušil mě z mého pozorování Kanato.

„Abych řekla pravdu, trochu mě děsí," byly hodně děsivé. Každá vás pozorovala a nikam se před jejich zoufalými pohledy nedalo schovat.

„To je škoda. Já je mám rád. Jsou jako Tedy."

„Myslíš bez duše?" on se po mých slovech otočil a došel až ke mně.

Bylo to zvláštní, normálně byli kluci vyšší než já a to o hodně. Ale Kanato byl stejně vysoký jako já, možná o pár centimetrů vyšší, ale pořád byl vzhledem k ostatním malý.

„Možná, ale ne jenom to."

„Ne jenom to?" zopakovala jsme nechápavě po něm. Chytil mě pod krkem a začal mě škrtit. „Kanato, nemůžu dýchat," snažila jsme se mu dát jeho silnou ruku od mého krku, ale byl moc silný.

„Jak to, že nepoznáš krásu těchto figurín?!" začal hlasitě křičet. „Měla by ses poučit. Udělám z tebe taky tak krásnou figurínu jako z ostatních."

„Tohle všechno jsou..."

Nenechal mě ani domluvit a pokračoval: „Tvoje kůže bude bílá jako sníh a tvou dokonalost budou zdobit dvě krásné skleněné oči. Pověz mi, jakou barvu máš nejraději?"

„Já nechci! Pusť mě!" začala jsme křičet. „ Pomozte mi někdo, prosím."

„Křič víc, prosím. Stejně tě nikdo neuslyší, a i kdyby, koho zajímáš? Jsi jenom obyčejná smrtelnice. Nic víc!" 

Pustil mě pod krkem a já toho využila. Vyvlíkla jsme se mu a utíkala zpátky do zahrady. Běžela jsme kolem záhonu růží, kolem lavičky, kašny, až jsme doběhla k jezeru. Sedla jsme si na břeh a snažila jsme se vydýchat po běhu. Doufala jsme, že jsme mu utekla, i když to byla jenom malá naděje.

Po pár minutách jsem se zvedla, a dala se zase do běhu. Běžela jsme asi deset minut, než jsme narazila na hřbitov. Kolem mě bylo asi deset hrobů a dva uschlé stromy. Přede mnou, byl ale ten nejzajímavější. Byly na něm dvě svíčky a čerstvá kytice růží. Na náhrobků bylo napsáno jméno Cordelia Sakamaki.

Popošla jsme blíž a uviděla před hrobem několik ložisek rudé tekutiny. Krev. A nejspíš tady nebyla dlouho.

Trochu mě to děsilo. Otočila jsme se a chtěla jít pryč, když mě někdo chytl za loket.

„Tobě se tady nelíbí?" zeptal se mě Kanato, který mě pořad pevně držel.

„Nemám ráda depresivní místa a navíc ani neznám lidi, kteří jsou tu pohřbeni.

„Nejsou to lidé, je to naše rodina," na tváři Kanata se objevil zničehonic smutek.

„To je mi líto," snažila jsem se trochu uvolnit atmosféru, ale moc to nevyšlo. „Komu patří tam ten hrob?"

„Mojí matce."

„To je mi líto neměla jsme se ptát," teď jsme se cítila hrozně.

„Nemusí. Ty jsi jí nezabila," pustil mojí ruku a šel blíže k náhrobku.

„On jí někdo zabil?"

„Já jsem jí zabil," nemohla jsme uvěřit tomu, co teď řekl. Jak může někdo zabít vlastní matku.

Začala jsme pomalu couvat dozadu, ale naneštěstí jsme zakopla o jeden náhrobek a rozbila si koleno. On se otočil. Jeho oči se změnily. Ze smutku se stal hlad.

Když ke mně přišel, namáčkla mě ještě víc na zem a zakousl se mi do krku. Snažila jsem se ho odstrčit, ale byla jsem čím dál tím slabší.

Za chvíli se odtáhl a zašeptal mi do ouška: „ Za tvou skvělou krev, to pro tebe udělám příště příjemnější," na ta slova odešel.

Chvílijsme ještě ležela, ale měla jsme hlad. Takže jsme vstala a šla směrem k sídlu.