DIABOLIK LOVERS

23 kapitola

Po večeři za mnou přišel Ruki a podal mi uniformu do školy. Ve škole jsme se rozdělili a každý šel do své třídy. Sedla jsem si ve třídě do své lavice a čekala na hodinu, nebyla jsem ve škole docela dlouho.

Těsně před učitelem, přišel do třídy Subaru a dokonce i Laito. Oba se na mě nevěřícně dívali, ale pak přišel vyučující, takže si museli jít sednout. Celou hodinu jsem na sobě cítila jejich pohledy. Bylo to nepříjemné. Laito byl dneska na vyučování celý den. Možná proto, protože jsme tam byla já. Po poslední hodině jsem šla před školu, kde jsem se měla sejít s ostatními. Před školou jsem si sedla na lavičku a čekala. Po pěti minutách přišel Ruki. „Čekáš dlouho?"

„Před chvílí jsem přišla."

„Mě odpadlo pár hodin, takže můžu jít s tebou domu."

„A ostatní?"

„Kou musí potom do práce, Yuma je zase po škole a Azusa má delší vyučování."

„Proč je Yuma po škole."

„Zase se s někým hádal na chodbě." Shu napadlo mě.

„Tak to můžeme jít."

„Shu dneska nebyl ve škole."

„Jak to víš?"

„Jsme ve stejné třídě. Normálně chodí, ale spí. Ale dneska nepřišel vůbec. Možná má něco za lubem. Neměl bych asi podceňovat nejstaršího syna co?"

„Nevím, vždycky buď spal, nebo mi pil krev. Nemyslím si, že je nebezpečný, ale třeba to jenom předstírá."

„Co normálně děláš, když ti upíři nepijí krev, neučíš se a nechodíš do školy."

„Čtu si."

„Nemáš moc zajímavý život. Nechápu, že toho, koho hledáme je nějaká nezajímavá ženská."

„Spíš jsem na nic jiného neměla čas. Když jsem byla malá, byla jsem zamčená v pokoji a nesměla jsem ven. Musela jsem se učit a číst, abych toho hodně věděla a uměla. Jediný, kdo za mnou mohl chodit byl můj otec. Ven jsem mohla, až když mi bylo asi čtrnáct."

„Čtení ze zvyku jo? Beru to zpět, jsi docela zajímavý exponát."

Šla jsem se do pokoje převléct. Před zdí s okny stál Subaru. „Co tady děláš? Proč jsi odešla?" začal na mě sypat jednu otázku za druhou.

„Omlouvám se, že jste o mě nevěděli, ale nedovolili mi..."

„Nezajímá mě, co ti dovolili a nedovolili. Ptám se, proč jsi odešla a proč zrovna k nim."

„Neodešla. Unesli mě."

„To ti v tom případě nebude vadit, když si tě vezmu zpátky." Vzal mě do náruče, a poslední co vím, je že jsem viděla obličej Rukiho, jak se snaží Subarua zastavit.

„Elen-chan, probuď se. Elen-chan!" uslyšela jsem hlas Yui. Otevřela jsme oči a uviděla známé tváře holek. Na posteli seděla Yui, na druhé straně Jane. Na židli u stolu seděla Misaki. A pak tam byly ještě dvě dívky. Moje sestřenice Isabela, nekomata, a dcera mojí matky a Janina otce Nanami, upírka.

„Isabelo, Nanami co tady děláte? Ráda vás zase vidím."

„Sestřičko moje, já tebe taky," objala mě Nanami.

„Dlouho jsme se neviděli co?" řekla Isabela.

„Naposledy na výročí tvých rodičů."

„To už je pěkně dlouho."

„Elen-chan, proč jsi mi neřekla, že jsi čarodějnice, která vidí do budoucnosti?" zeptala se mě Yui.

„Ty už to víš?"

„Neměla jsem na výběr. Musela jsem jí to říct. Bála se o tebe, že se ti něco stane, tak sem jí říkala, že zrovna o tebe by se bát neměla," Misaki vždycky dělala věci, aby ochránila lidi a nenechala je, aby se zbláznili ze strachu.

„A řekli jste jí i o sobě?" zeptala jsem se.

„To necháme na tobě, až ti bude líbit," usmála se škodolibě Jane. „Měli bychom nechat Elen, chvíli odpočinout. Za chvíli se na tebe zase někdo přijde podívat." Když to Jane dořekla, všechny opustily pokoj.

Doufám, že je nikdo neslyšel. Nepotřebuji, aby všichni věděli, že jsem čarodějnice.