DIABOLIK LOVERS

18 kapitola

„Proč jste mě unesli?" Nikdo se neměl k tomu, aby mi to řekl. „Musím se vrátit," vstala jsem a mířila ke dveřím.

Chytila mě Rukiho ruka a já musela zastavit: „Chceš se vrátit k těm upírům?"

„Já nemám na výběr. Řekl to můj otec a já musím dobře prezentovat svou rodinu."

Nikdo nic neříkal, až pak se znova ozval Ruki: „S tím si nedělej starosti. Zůstaň. Karl Heinz a Asheron si to spolu vyřídí."

„Odkud znáš pravé jméno mého otce? Nikdo ho nezná. Teda kro mě...."

„Vidíš. Nemusíš se bát, že špatně budeš prezentovat svojí rodinu," řekl Ruki a pořád mě držel za ruku. Takhle za ruku mě už někdo držel, ale nevím kdo.

„Já nechci být nikde. Chci jít domů. S tímhle nemám nic společného. Nechápu, jak mě do tohohle mohli zaplést."

„Do tohohle?" divil se Kou. „Ty snad o tom něco víš?"

„Všechno ne. Jenom drobnosti. Nevím ani, co s tím mám společného já."

„To je teď jedno. Prostě zůstaneš tady. Ať po dobrém nebo po zlém," řekl Ruki a vyšel se mnou schody. „Tohle bude teď tvůj pokoj. Nesnaž se utéct nebo bude problém." Zavřel dveře a já slyšela zaklapnout zámek. Rozhlédla jsem se a nemohla tomu uvěřit. Všechny věci, které jsem si nechala doma, byly tady. Úplně všechny. Chyběly jen věci, které jsem měla v sídle Sakamaki. Ale několik věcí tady přeci bylo. Moje taška přes rameno, kterou jsem nikdy nevybalovala. Byl v ní mobil, peněženka, pas, všechny kreditní karty, pas a průkazky (přes knihovnu až po občanku), všechny magické knihy, které jsem měla sebou, amulety a kouzelné předměty z různých částí světa.

Na stole ležel můj počítač a některé moje oblíbené knihy, které jsem nechala doma, protože jsem je nechtěla mít u upírů. Ale počítač a tašku jsem měla v domě Sakamaki. Musel to vzít, když se otevřelo to okno. Nebo po tom, co jsem omdlela.

Slyšela jsme ode dveří, jak někdo odemkl zámek, ale nevešel dovnitř. Měla jsme hlad, tak jsme šla hledat jídelnu. Tenhle dům byl veliký. „Hledáš něco?" ozval se za mnou hlas Rukiho. 

„Mám hlad. Chtěla jsem najít kuchyni nebo jídelnu."

„Pojď za mnou. Zítra ti ukážu celý dům, ale dneska je už pozdě. Jídelna by ti měla zatím stačit," bylo to tady nejenom veliký, ale tady bylo tolik různých chodeb a zatáček, že by se tady člověk ztratil. Úplně mi to připomínalo labyrint.

„Tamhle je koupelna. Myslím, že ta by se ti taky mohla hodit a je blízko tvého pokoje."

„Děkuji."

„Za to, že jsem tě unesl?"

„Že si nemyslíš, že bych mohla utéct."

On se zastavil a podíval se na mě. „Pořád si myslím, že bys mohla utéct. Ale myslím, že se ti zpátky moc nechce. Proto dneska budeš spát v mém pokoji, abych měl jistotu." Byl hodně sebejistý. Choval se jako hlava rodiny. Choval se jako šlechtic. Nebyl tak nezdvořilý jako bratři Sakamaki, ale pořád to byl upír. „Stalo se něco?" zeptal se po chvíli mlčení.

„Sice jste upíři jako bratři Sakamaki, ale chováte se jinak. Nevím, jak to mám popsat nebo proč si to myslím, ale zdá se mi, že spíš lidem dáváte svobodu než utrpení. Jako třeba oni."

„Možná, protože jsme kdysi byli lidé." Nevěřila jsem tomu, co teď řekl. On byl kdysi člověk?

„Vy jste byli lidé? Ale jak je to možné."

„Proměnil nás jeden upír, abychom mu splnili, po čem toužil. To co by pro něj jeho synové nikdy dobrovolně ani s pokorou nesehnali."

Teď mi to došlo: „Vás přeměnil Karl Heinz, že?"

„Jsi hodně chytrá, čarodějnice. Pověz mi, všimli si, že jsi čarodějnice?"

„Jak jsi na to přišel? Oni si toho vůbec nevšimli. Ani neměli podezření. A ty to řekneš, jako bys to věděl na sto procent."

„Pokud máš hlad, měla by ses najíst. Pak ti to povím a ty zase povíš mně svůj příběh."