DIABOLIK LOVERS

EPILOG

Pomalu jsem otevřela oči. Shu ležel vedle mě. Byl roztomilý, když spal. Vstala jsem a nechala ho v klidu spát. Venku svítilo slunce, bylo asi osm hodin lidského času. Šla jsem do kuchyně, protože jsem měla hlad. Proč by asi někdo jinak chodil do kuchyně.

Sice jsem měla hlad, ale byla to spíš chuť, protože jsem si nic nevybrala. Vypila jsem sklenici minerálky a namazala si chleba máslem. Něco jsem sníst musela a nemůžu pořád jíst ovoce a zeleninu.

Vrátila jsem se do pokoje, když Shu ještě spal. Jediná výhoda dne je, že si nemusím rozsvítit, abych viděla. Sedla jsem si ke stolu a četla si. Sice bych měla spát, ale nebyla jsem unavená. Začetla jsem se do své knihy a neodtrhla z ní oči, dokud jsem jí nedočetla. Docela slabý.

Shu otevřel oči a zase je zavřel „Měla by sis jít lehnout. Jinak budeš pak unavená."

„Nechce se mi spát. A nevím, proč bych pak měla být unavená, stejně nejdu do školy."

„Já ti to zapomněl říct? Myslel jsem, že jsem ti to říkal."

„Co si mi neřekl?"

„Chtějí tě poznat moji rodiče, takže dneska při západu slunce, pojedeme. Budeme tam asi tři dny, takže si nezapomeň sbalit pár důležitých věcí."

„To si mi to nemohl říct dřív? A nevím, proč bych měla jezdit za tvými rodiči, ty taky nepojedeš navštívit mého otce. Což bych ti samozřejmě nedoporučovala."

„Nevím, proč tě chtějí rodiče vidět, ale v tomhle bych se s nimi radši nehádal."

„Srabe," řekla jsem si pro sebe a šla si zabalit několik věcí.

„Já to slyšel."

„To byl účel," nic neřekl.

***

„Shu, měl bys vstávat, začíná zapadat slunce."

„Tak jdeme," vstal docela rychle na to, že před chvíli ještě spal.

„Za jak dlouho tam budeme?"

„Asi za čtyři hodiny."

***

Seděla jsme v autě. Shu seděl naproti mně a měl zavřené oči. „To musíš pořád spát?"

„Já nespím pořád. Jenom mě otravuje světlo, tak mám radši zavřené oči."

„Vždyť je tma. Svítí jenom měsíc a ten se blíží do novu."

„Ale pořád jsou tady hvězdy. Nov není dobrý, jsem při něm tak unavený."

„A hudbu posloucháš, protože jsou všichni moc hluční, nebo protože je nechceš poslouchat?"

„Obojí."

„A v mé přítomnosti?"

„Co je s ní?"

„Proč si je nesundáš, když jsme s tebou já?"

„Sundal jsem si je jednou, ale všichni byli moc hluční."

„Teď tady nikdo není, tak proč si je nesundáš?"

„Nechce se mi."

„Nesnáším to."

„Co?"

„Ty sluchátka. Je to hrozný. Ale nevím, jestli je horší jestli spíš a nevnímáš mě nebo jestli máš sluchátka a neposloucháš mě."

„Poslouchám tě, i když někdy mluvíš hlouposti."

„Jako například?"

„Co kdyby sis sedla vedle mě? Pak si sundám sluchátka."

„Jenom tohle?"

„Ty to uděláš?"

Sedla jsem si vedle něj. „Teď si sundej ty hrozná sluchátka, ano?"

„Jsi vážně zvláštní." Sundal si sluchátka a dal si je vedle sebe. Dal mi ruku kolem pasu. Já si opřela hlavu o jeho rameno a zavřela oči. „Miluju tě, Elen," poprvé, co mi řekl jménem a k tomu něco, nad čím jsem se musela usmát.

KONEC