DIABOLIK LOVERS

25 kapitola

NA OBRÁZKU NANAMI 

Podle všech bych pár dnů neměla jít do školy, aby ke mně neměli, ti druzí přistup, ale podle mě je to zbytečný. Kdyby chtěli, přišli by už dávno.

Otevřela jsem okno, aby do pokoje proniklo trochu čerstvého vzduchu. Dívala jsem se z okna a viděla, jak Misaki, dala facku Ayatovi. S ní by si nikdo neměl začínat. Musela jsem se nad tím usmát. Jane taky nebyla pozadu, kvůli ní šel prý Laito ve škole na ošetřovnu.

Šla jsem se projít po domě, zajímalo by mě, jestli všechno zůstalo při staru nebo se něco změnilo.

V obýváku seděl Shu. „Čekal jsem na tebe."

„Tak si měl přijít ke mně do pokoje."

„Nemyslím teď. Od té doby, co si tě vzali ti upíři."

„To je mi líto. Viděla jsem tě tam, stál si tam, i když pršelo."

„To nic nebylo. Chtěl jsem vědět, kolik jich tam je, ale Subaru mě předběhl. Škoda."

„Proč si tak najednou zmizel?"

„Na tom nezáleží. Pojď blíž, nechce se mi vstávat."

„Budeš muset. Myslíš si, že k tobě přijdu a ještě ti dám krev? A ani si mi neřekl, co se vlastně stalo ten večer."

„To je vyčerpávající. Když ke mně přijdeš a dáš mi krev, tak ti řeknu, co se stalo."

Chtěla jsem za každou cenu vědět, co se stalo. Přišla jsem až k němu a sedla si na opěrátko u křesla. „Takže, co se stalo?"

„Jsi úžasná. Ale neměla bys být na mě taková. Já ti chtěl pomoct a ty se ke mně chováš takhle."

„O čem to mluvíš? Nepiješ ty náhodou krev, když se ti zachce?"

„Sice si sem přišla, ale váháš, sedni si na mě."

„Nemyslím si, že by to byl dobrý nápad."

„Pokud se chceš dovědět, co se stalo, budeš muset udělat, co ti řeknu."

„Vždycky mi říkáš, co mám a co nemám dělat. Proč si na mě takový?"

Stáhnul si mě k sobě na klín. „Ty si řekla, že by si kvůli mně nešla, tak proč bych měl být na tebe hodný?"

Vzal mojí pravou ruku a dal si jí k ústům. „Prosím," začala jsme se klepat. Nechtěla jsem, ale nemohla jsem si pomoct.

„Na to už je trochu pozdě nemyslíš?"

„Ta mi, ale nejdřív řekni, co se stalo."

„Až si tě vezmu, tak ti všechno vysvětlím. Řeknu ti úplně všechno. Ale do té doby musíš být trpělivá."

„Jak můžeš vědět, že si vezmu zrovna tebe?"

„Už sem ti řekl, že ti všechno vysvětlím, až nastane správný čas."

„Proč mi to, ale všechno tajíš?"

„Uklidni se." Pohladil mě po vlasech a kousl mě do ruky, kterou pořád držel. „Skvělá, tak sladká. Měla si my to říct už dávno."

TROCHU KRATŠÍ, ALE CHTĚLA JSEM TO UKONČIT UŽ TADY. A TADY SE MI NECHTĚLO, TAM NĚCO PŘIDAT NAVÍC, TAKŽE TADY JE DALŠÍ DÍL.