Karma // h.s. (CZECH TRANSLATION)

FOURTEEN

Osamělost je nejhorší věc na světě; nemít nikoho, s kým počítat, nikoho, s kým mluvit, nikoho, kdo ti nerozumí. To je zdrcující. Nechci ničí lásku, uctívání, okouzlení, chci být jen pochopena. Život je pro mě tak těžký.

Dnes chápu, že jsem něco postrádala, po několika minutách přemýšlení, zjišťuji, že to není někdo nebo předmět; je to vítr; postrádala jsem ovívání vlasů, naplnění plic novými pocity, přinášeny společně s mírem, vzpomínky mých šťastných dnů v Minnesotě.

Chyběl mi ten způsob, jakým si to hrálo s mými vlasy, skoro jako moje babička. Bylo to všechno dobré tak dlouho, jak vítr foukal; když přestal; ty pocity zmizely. Ticho přináší společně úzkost, prázdnotu a strach. Je tak divné, že osoba, kterou jsem milovala a respektovala lidi, je teď z nich vyděšená. Ale už nejsem zatrpklá. Nebojím se démonů, kteří mě obklopují, protože vím, že nikdo mi nemůže ublížit tak moc, jako si ubližuji sama sobě každou chybou, kterou dělám.

Těžké nohy mě nesou kolem Harryho kriminálního souseda, tu a tam slyším děsivé výkřiky. Cukám sebou pokaždé, když vidím opilce. Jdou ke mně, klopýtají a vrávorají; říkají něco, čemu nerozumím. Vítr unáší jejich tlumené projevy. Neohlížím se, když něčí hrubá ruka se dotýká mého zápěstí.

„Amando."

Harry? Otáčím se; ano, je to Harry. Jeho nos je červený a je oblečený ve větším svetru, který na něm vypadá tak roztomile.

„Pojď domů. Omlouvám se," šeptá.

„Domů? Tohle není můj domov." Slzy, slzy, slzy, není to staré?

„Prosím, zlato. Všechno ti vysvětlím."

Zlato. Moje srdce plesá, když říká tohle slovo, ale ignoruji to.

„Nechci vysvětlení."

„Pak co chceš?"

Vím já?

„Obejmi mě, prosím," mumlám, dívám se dolů. Rozšiřují se mi oči, pokouším se zadržet slzy.

Harry omotává jeho velkou dlaň okolo mého zápěstí a přitahuje si mě ke svému tělu. Mé tváře začínají hořet a nemůžu už déle udržet slzy. Vzlykám v jeho náruči a hladí mou hlavu, šeptající mi do vlasů.

„Jsem tady, kotě." Líbá mě do vlasů, zhluboka se nadechuje. Proč se cítím tak pohodlně v jeho náruči? Proč mě jeho přítomnost uklidňuje?

„Pojďme." Omotává paži kolem mých ramenou a vede mě k jeho autu. Utírám si tváře hřbetem ruky a nastupuji, přičemž Harry dělá to samé. Startuje auto.

„Myslel jsem, že jsi mě nenáviděla...," vyklopí po několika minutách ticha.

„Cože?"

„Procházel jsem si tvůj facebook a je mi to líto."

O kurva. Zapomněla jsem se odhlásit ze svého facebooku, když jsem opustila jeho dům.

„Co jsi četl?"

„Tvou konverzaci s Dylanem. Taky jsem četl Nathanovy zprávy, ale nebudu o tom teď mluvit."

O, díky Bože.

„Ou," mumlám.

„Díky, že ses mě zastala."

„Dobře," můj hlas je maličký.

~•~

„Pojď sem," říká Harry, leží na posteli. Váhám, než se posadím a přitáhne si mě na své tělo; má hlava je na jeho hrudi. Poslouchám jeho klidný tlukot srdce.