Hokejové (ne)štěstí

2.

„Co-cože?" Vykoktala jsem. Mamka ví, že tátu moc nemusím a neposílala by mě za ním, kdyby byla jiná možnost. Zřejmě není.

Mamka si povzdechla. „Nemám jinou možnost, Jade! Dneska si musíš sbalit věci, zítra ještě půjdeš do školy a pozítří odlétáš do Ameriky." Řekla mamka smutně. Tak tohle bude peklo. „A co maturita?" Vyprskla jsem. „Na tu se vrátíš, jenže se budeš muset učit na maturitu v Americe. Bude to hodně těžké." No, to mi povídej, odfrkla jsem si pro sebe.

Naštvaně jsem odkráčela do svého pokoje. Zítra naposled do školy? Naposled vidět Chloe? Pak zase až za rok? To ne! Ne! Ne! Ne! Šťípněte mě prosím někdo, ať se probudím ze své vlastní noční můry.

Rozhodla jsem se dát vědět Chloe. Zapnula jsem si facebook a najela na chat s Chloe.

Jade: Mám problém!

Chloe: Copak se děje? Máš problém s nějakou otázkou?

Jade: Kéžby s otázkou.... mamka mě posílá na rok do Ameriky!

Chloe: Cože?! To mi nemůžeš udělat!

Jade: Taky z toho nejsem nadšená..... být rok s tátou... to bude peklo

Chloe: A už je to jistý, že tam musíš?

Jade: Bohužel... odlétám pozítří.

Chloe: To neee :( I když na jednu stranu ti závidím, tvůj otec trénuje hokejový tým! ♥

Věděla jsem, že Chloe hokej zbožňuje, ale jak už víte, pro mě teda rozhodně nebyl důvod k oslavám. Tohle nepřežiju.

Jade: Není co závidět......

Chloe: Nebuď taková, Jade! 

Jade: Dobře, dobře.... Hele, musím jít, uvidíme se zítra ve škole... naposledy :(

Chloe: Jojo, měj se :/

Trochu se mi ulevilo, že to Chloe vzala takhle dobře. Čekala jsem, že bude naštvaná, že ji opouštím, ale zřejmě to pochopila. To je dobře.

Už jsem se chystala vypnout počítač a začít balit věci, když mi přišlo upozornění na novou žádost o přátelství. Rozklikla jsem jí a zobrazilo se mi jméno. Matt Brown. 

Zarazila jsem se. Není to ten Matt, který přišel k nám na školu? Asi jo. Pokrčila jsem rameny a potvrdila žádost. Následně jsem se pustila do balení věcí na roční pobyt v Americe.

Balení mi trvalo až do večera. Pořád jsem se nemohla rozhodnout, co si vlastně vezmu s sebou. Samozřejmě jsem si nechala venku ty nejdůležitější věci, které budu zítra ještě potřebovat.

Nakonec jsem vyčerpáním usnula.

Probudila jsem se deset minut před tím, než mi měl zazvonit budík. Znechuceně jsem mlaskla, ale nakonec jsem dospěla k názoru, že deset minut k dobru na přípravu není zase tak zlé. 

Přípravou do školy jsem se dostala do docela dobré nálady, kterou mi ale okamžitě zkazil pohled na sbalený kufr, který ležel v rohu pokoje. Protočila jsem oči a povzdechla jsem si. Samozřejmě jsem popadla maturitní otázky a vyrazila na zastávku.

Chloe v autobuse nebyla, takže jsem měla klid na otázky, na které jsem se stejně neměla chuť soustředit, protože jsem myslela na to, že zítra touto dobou budu už sedět v letadle do Ameriky. Brr, hrozná představa.

Celou cestu do třídy jsem s nikým nepromluvila ani nikoho nepozdravila. Dokonce jsem byla tak zamyšlená, že jsem někoho srazila. „Promiň." Omluvila jsem se a nabídla pomocnou ruku. A najednou jsem zírala do oříškově hnědých očí, které vlastní Matt. „V pohodě. Jade?" Zeptal se. Přikývla jsem. „Nechceš doprovodit do třídy? Máme vlastně stejnou cestu." Usmál se. Znovu jsem přikývla, ale nepodívala jsem se na něj. 

Nejspíš mu to bylo divné a proto se taky zeptal. „Děje se něco?" Jak to může vědět? Vždyť mě ani nezná! „Jo, zítra odlétám do Ameriky, to bys nepochopil." Vyprskla jsem na něj možná až moc arogantní odpověď. Jenom pokýval hlavou a celou cestu už jsme spolu nepromluvili.

Ve třídě jsem zamířila rovnou ke Chloe. „Já to nezvládnu!" Vybafla jsem na ní. „Neboj se, Jade, budeš mi chybět, ale zvládneš to! Věřím ti!" Povzbudila mě Chloe. Usmála jsem se. 

Přežila jsem všechny hodiny a konečně byl čas jít domů.

Doma jsem jen seděla a neměla na nic náladu. Pořád jsem myslela na to, co bude zítra. Nakonec jsem samým přemýšlením usnula. 

Vzbudila mě mamka s tím, že za chvíli musíme vyrazit. Ne, už je to tady! Ještě ne!

Moje prosby mi teda moc nepomohli a za půl hodiny už jsme seděli v autě při cestě na letiště. Nudila jsem se a proto jsem přemluvila mamku, abych si mohla aspoň pustit písničky. 

Když už jsme u toho, zapomněla jsem se zmínit ještě o nečem z mé minulosti. Moje mamka je rozená Češka. Jenže když se seznámila s tátou, byl zrovna v Česku na exkurzi. 

Poté začal táta jezdit do Česka častěji a já jsem v Česku vyrostla. Jenže jsme se s mamkou odstěhovali do Anglie, protože mamka chtěla, abych se učila anglickému jazyku, který díky ní perfektně ovládám. 

Nevím, jak se to stalo, ale najednou už jsem stála na letišti s odbaveným kufrem a jen jsme čekala, až mi vyhlásí můj let. 

Což se stalo za malou chvíli. Rozloučila jsem ses mamkou a povzdechla si. Našla jsem ten správný gate, nerada bych místo do Winnipegu, letěla do Arizony. 

Momentálně sedím v letadle a čeká mě asi devítihodinová cesta. Nasadila jsem si sluchátka a rozhodla se nevnímat čas ani prostředí, ve kterém se nacházím.

Asi jsem usnula, ale zaslechla jsem, že letadlo přistává. Už? Ještě ne!

Vzala jsem si všechny svoje věci a vystoupila z letadla. V hale na letišti byl všude kolem název města: Winnipeg. Povzdechla jsem si. Musím najít tátu.

Najedou jsem ho uviděla, jak ne mě mává v mikině týmu, který trénuje. Pane bože!

                                                                **********************************

Další část!:) Omluvám se, že mi to tak trvalo, ale dohrabala jsem se k tomu až teď. :) Budu opět ráda za vote nebo komentáře! :) Děkuji za podporu! :) Jak se vám zatím příběh líbí? :)

Jinak úvod máme za sebou a můžeme se pustit do příběhu plného hokeje! :3