Jade je normální holka, jejíž rodiče se rozvedli. Ona žije s mamkou v Anglii. A její otec? Její otec trénuje špičkový tým, hrající NHL. A vůbec, hokej je jeho život. Důvod, proč Jade žije s mamkou je jednoduchý, nenávidí hokej.
Jenže, co se stane...
Samozřejmě, že všichni kolem mě byli nadšený z výhry. Sice ještě není tak úplně konec základní části, ale i tak má Winnipeg co dělat, aby se dostal do playoff.
Táta si plácnul se všemi hráči, když odcházeli do šaten a nejvíc poplácal Pavelce a ukázal zdvižený palec. Potom se Pavelec otočil i na mě a sklonil hlavu na stranu. Asi čekal ode mně také nějaké pochválení. To určitě! Možná chytal dobře, ale od toho je tu táta. Takže jsem jen odvrátila pohled někam jinam. On pokrčil rameny a zamířil do šatny.
Zajímalo by mě, o co mu jde. Ostatním hráčům jsem úplně ukradená, ale jemu? Jemu ne.
Když se hala vyprázdnila rozhodla jsem se najít tátu, jelikož mi zase někam zmizel.
Vyběhla jsem ven a mezi všemi těmi lidmi hledala cestu k místo, kde parkujeme. Jak jsem tak šla, tak jsem nějak extra nevnímala cestu,což způsobilo, že jsem do někoho vrazila. A ne jen tak do někoho. Když jsem se podívala nahoru, kdo mě to strčením srazil na zem, uviděla jsem přesná obrys tváře Ondry Pavelce.
„Co tady děláš? Ehm, Jane?" Řekl s nejistotou. Protočila jsem oči. „Jade." Opravila jsem ho. „Jo, jasně. Promiň, pomůžu ti vstát." Přijala jsem nabízenou ruku a postavila se na nohy. A samozřejmě si oprášila legíny od všeho bordelu.
„Co bys řekl, že dělám? Hledám tátu, ať se můžu už konečně vypařit z tohohle hokejovýho blázince." Zamračila jsem se. „Co máš pořád proti hokeji? Tvůj táta je trenér hokejovýho týmu, asi se s tím budeš muset smířit holka." Vyjel na mě. Na chvíli jsem se zarazila. Ale chápu ho, asi není dobré urážet hokej před někým kdo ho hraje.
„Promiň no, prostě mě hokej nezajímá a nebaví, to je vše." Založila jsem ruce na prsou. Ondřejovi se blýsklo v očích. „A co když dokážu opak?" Promluvil na mě. Nadzdvihla jsem obočí. „A jak jako?" Zeptala jsem se. To totiž zní celkem zajímavě, že chce dokázat, abych změnila svůj vztah k hokeji. „To nech na mě." Usmál se. „Ale platí?" Ujistil se. Tak tohle může být celkem sranda. „Jasně že platí." Zazubila jsem se.
„A teď jestli chceš, zahlídl jsem tvýho tátu." Nabídnul mi pomoc. Pořád nevím o co mu jde, ale přikývla jsem. Jenže jednu věc musím uznat. Je vážně k sežrání!
Pavelec mě vážně dovedl až na místo, kde stálo naše auto a táta čekal v něm. „Tak na příštím zápase, Jade." Usmál se na mě. „Hmmm." Odpověděla jsem jenom. „Nedostupná. To se mi líbí. Měj se." A začal si davem prodírat cestu. Eh? Nedostupná? Co tím myslel?
Každopádně jsem o tom nepřemýšlela a nastoupila k tátovi. „Jak sis užila zápas?" Táta se usmíval a já mu nechtěla zkazit náladu. „Ale jo, šlo to." Vydechla jsem. „No vidíš, oblíbíš si to tady." Tak to si nemyslím, ale dobrý pokus.
Doma jsem se hned běžela zavřít do své oázy klidu, do mého pokoje. Zapnula jsem počítač, když mi pípla zpráva. Myslela jsem, že je to od Chloe, ale to jsem se spletla.
Matt: Ahoj :)
Matt mi píše? Co potřebuje? Zjistím to.
Jade: Ahoj:)
Matt: Můžu se zeptat, kde přesně si v tý Americe?
Proč ho to zajímá?
Jade: Jasně. Přímo ve Winnipegu.
Matt: Aha. Víš, já se moc v NHL týmech nevyznám ( a to hraju hokej, trapas) ale mohla by si mi poslat třeba logo týmu Winnipeg? Docela mě to zajímá.
Sice jsem nechápala proč, ale tak proč ne, že jo.
Jade:
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Tady ho máš, ale k čemu ti bude?
Matt: Nech se překvapit. :) Díky a ahoj.
Jade: fajn. Ahoj.
Tak tahle konverzace byla vážně divná. K čemu proboha potřebuje logo Jets? A mám se nechat překvapit? A proč mi tak najednou napsal?
Tyhle a ještě další otázky se mi honily hlavou. Až jsem z toho usnula.
Ráno mě probudil budík, což mi připomnělo, že jsem se vůbec nepodívala na učení! Sakra! Takhle tu podělanou maturu nikdy neudělám!
Vylítla jsem z postele a popadla štos maturitních otázek a začala se učit.
Asi po hodině jsem uslyšela zaklepání. „Dále." Vešel táta. „Jade, musím na trénink Winnipegu a ty jedeš se mnou." Oznámil mi. „Tati, nevidíš, že se tak trochu musím učit?" Oznámila jsem mu pro změnu já. Tak si to holt budeš muset vzít sebou, samotnou tě tady nenechám." „Tati, je mi 19." Urazila jsem se. „Tady nejsi u sebe doma, Jade. Sbal si věci a jedem!"
Tady asi nemá cenu tátovi odporovat. Povzdechla jsem si.
Táta celou cestu nic nepromluvil, jen se zamyšleně díval před sebe. „Děje se něco tati?" Zajímala jsem se. „Nic se neděje. Jen přemýšlím o té nové posile, která má přijít do Winnipegu, aby pomohla tmu dostat se do playoff. Je to mladý, ale celkem nadějný hokejista." Odpověděl táta. Přikývla jsem a dál už se nevyptávala.
Na střídačce jsem si rozbalila svoje otázky a táta odjel k týmu. Přejížděla jsem chvíli očima po ledové ploše, ale Pavelec nikde.
Když v tom do mě někdo drknul. „Tady je někdo šprt." Vzal si papír z ruky a zvědavě si ho prohlížel. Zamračila jsem se a vytrhla mu papír z ruky. „Ráda bych udělala maturu, když dovolíš." Vyprskla jsem. Pavelec zvedl ruce v náznaku "vzdávám se" a odjel ke zbytku týmu.
„Nakonec bych vám chtěl představit novou posilu do týmu." pronesl táta. Odtrhla jsem oči od učení, abych se podívala, kdo to vlastně do Winnipegu přišel.
„Tak ho hezky přivítáme." Táta ukázal s šatnám, odkud se k ledu blížil vysoký kluk asi tak stejně starý jako já.
Když jsem se mu ale podívala do tváře, ztuhla jsem.
**********************************
Tak další část!:) Budu opět ráda za vote nebo nějaký koment!:) Děkuji za podporu.:)
Kdo myslíte, že do Winnipegu přišel? :o Myslím, že většina asi bude tušit. :)
