Hokejové (ne)štěstí

4.

Nejspíš si všiml, že na něj civím, jak tele na nový vrata, protože se na mě otočil a chvíli si mě prohlížel. Potom se zasmál a ukázal na mě zdvižený palec. Poté s maskou v ruce odbruslil k ostatním hráčům. A mě v tu chvíli došlo, že mám na sobě ty blbý věci s logem. Proto se mi smál. Skvělý.

„No to je dost!" Křikl na brankáře táta. Pavelec se samozřejmě začal omlouvat. Táta jen mávl rukou a naznačil mu, ať jde do brány.

Celý tým poté rozdělil na dvě skupiny a začal pravý trénink.

Jako první se kotouče zmocnil tým v bílých dresech a podle tátových pokynů začal útočnou akci. Všichni hráči přijeli do útočného pásma a začali kombinovat. Nahrávka obránce mezi kruhy, kde ale číhal na puk jeden hráč z modrého družstva a hra se náhle obrátila. 

Na své útočné polovině se teď rozprostřeli hráči z modrého týmu a jeden z nich na modré čáře právě přemýšlel komu má přihrát. Nakonec našel nehlídaného hráče, který okamžitě vypálil na bránu. Jenže brankář měl svou lapačku dokonale připravenou. 

Načež táta pískl. 

Brankář si sundal masku a mě se naskytl pohled na jeho tvář. Páni! Prohrábl si rukou vlasy, napil se a znovu si masku nasadil. 

Co se to se mnou sakra děje? Zamračila jsem se. Nikdy jsem se takhle nechovala. K hokeji mám odpor, a tak to taky zůstane! Tečka.

Táta došel až k hráčům a řekl, že si zkusí přesilovky a oslabení před zítřejším zápasem. 

A to bylo všechno co si z tréninku pamatuju, protože jsem asi tak trochu usnula na lavičce a probudila se v autě. 

„Tati?!" Otočila jsem hlavu k tátovi. „Ano?" „Jak jsem se dostala do auta?" Zajímala jsem se. Táta se zasmál. „No jak asi, Jade. Odnesl jsem tě. Přeci bych tě nevzbudil." Stále se chichotal. Změřila jsem si ho pohledem. „Čemu se pořád směješ?" Zamračila jsem se. Táta ale jen mávl rukou a do konce cesty ani jeden z nás nepromluvil.

Doma jsem hned vyběhla schody a podívala se do zrcadla. No to si snad ze mě dělají srandu! Na obličeji jsem měla nakreslený knír, logo Winnipegu na tváři a na druhé tváři podpis: #31 Pavelec. A na čele smajlíka. 

„Tati?!" Zařvala jsem přes celý barák a seběhla schody do kuchyně. Nasupeně jsem tátovu zakryla výhled na televizi. „Co to má být?" Táta se stále usmíval. „Když ty máš tak tvrdý spaní, Jade." Teď se smál na celé kolo. „A Ondra si z tebe trochu vystřelil, no. Tak to ber jako srandu." Šťouchl do mě. „Hmm." Zavrčela jsem jenom a zamířila do koupelny. 

Ještě než jsem si z obličeje setřela barvy, vyfotila jsem to pro Chloe.

Jade: Koukej na to! Já už tady být nechci!

Chloe: Ale Jade! Co já bych za to dala, kdyby mi Pavelec pokreslil obličej! :D

Jade: Nejradši bych to s tebou vyměnila. Táta už mi vnutil celou sadu Winnipeg. 

Chloe: :OOO Já chci! ♥

Bože můj, protočila jsem oči. Tady asi nepochodím. 

Jade: Až přijedu je to klidně tvoje. Teď jdu spát, dobrou. :)

Chloe: ♥ Dobrou:)

Ráno mě vzbudilo zaklepání na dveře. Ospale jsem zamžourala a řekla: „Dále."

Vstoupil táta se snídaní. Míchaná vajíčka. Nasála jsem vůni a usmála se. „Děkuju." Pustila jsem se do snídaně. „Dneska máme zápas s Arizonou. Budeš se mnou na střídačce jako podpora týmu." Usmál se a odešel. Pane bože, co si na mě ještě vymyslí.

Páni! Celá aréna zaplněná lidmi v dresech, šálách a všem možným. S tátou čekáme na střídačce až celý tým nastoupí na led a představí se jejich jména. „V brance se dnes představí s číslem 31, Ondřej Pavelec." Ozvalo se. 

Z šaten si to kráčí na ledovou plochu brankář, který mi pomaloval obličej. Když se naše pohledy na chvíli střetly, škodolibě se usmál. Zamračila jsem se a trochu povyplázla jazyk. Jenže Pavelec už byl na ledové ploše spolu s ostatními. 

Když nastoupil také tým Arizony, začalo se vhazovat úvodní buly. 

Které Winnipeg vyhrál, ale následně o puk v útočné třetině přišel. Arizona rozjela útočnou akci. Útočník Arizony se s tím zřejmě nepáral a vystřelil hned od modré čáry. 

Ale na Pavelce si nepřišel. Včas sklapl betony a puk je bezpečně umístěn v jeho výstroji. 

Musím říct, že v první třetině má Arizona značnou převahu a proto docela zaslouženě vede 1:0.

Jenže hned na začátku druhé třetiny přišla blesková odpověď v podobě samostatného uvolnění jednoho z hráčů Winnipegu, který šikovně prokličkoval a brankář Arizony již nemohl zabránit gólu.

Gól všechny hráče nabudil a na konci druhé třetiny jsem vyhrávali 2:1.

Ne, že by mě to nějak bavilo se koukat, jak se táta pořád mračí, když některý z hráčů udělá chybu, nebo se soustředit na samotnou hru, ale tak nějak mě ta podívaná z blízka celkem zaujala. 

Ne! Nikdy! Nepropadnu tomu jako Chloe! Založila jsem ruce na prsou.

Co se stalo během třetí třetiny? Absolutně nic. Akorát to zkouší Arizona bez brankaře. 

Ha! Nepochodila. 

Ani nevím, proč, ale mám z toho radost, že Winnipeg vyhrál. 

Achjo, Co se to děje?

                                                            *********************************

Po dlouhé době další část!:) Doufám, že se líbí!:) Budu opět ráda za podporu, vote a komenty!:) Jste úžasní!:)

Připravuji další část!:3