Hokejové (ne)štěstí

10.

Podívala jsem se kolem sebe. Celá plná střídačka Winnipegu včetně mého táty napjatě očekávala ten osudný nájezd. Ondra vypadal ustaraně, asi druhému brankaři tolik nevěřil a radši by tam teď viděl sebe. Ani se mu nedivím. A možná je to taky moje vina. Kvůli mně mu táta dnes ze vzteku nesvěřil důvěru v brance. Neudělal chybu?

Halou se rozezněl obrovský pískot. Nájezd začíná.

Hráč Edmontonu si pečlivě přehazoval puk na čepeli a volil ostrou ránu  v pohybu. 

Brankář napřáhl lapačku, ale rukavice jen o puk škrtla a puk odletěl neznámo kam. Brankář se začal otáčet a hýbat, ale kde je puk? Není v brance?

Nakonec rozhodčí pískl a nájezd označil za neproměněný. Paráda! 

Náš brankař nakonec našel puk ve výstroji, kam také spadl. 

Winnipeg nakonec tedy uhrál zaslouženou výhru na nájezdy a má tak šanci postoupit do playoff. 

Po poděkování divákům mi někdo zaklepal na rameno. „Jade?" Otočila jsem se. „Ahoj, Matte. Potřebuješ něco?" Matt se rozhlédl kolem sebe, jakoby někoho hledal, poté pokrčil rameny. „Vlastně ano. Když tady není poblíž on, tak se tě konečně můžu zeptat.." Nedokončil větu, přerušilo ho něčí zakašlání. 

Matt se otočil a za sebou spatřil Ondru. Odfrkl si. „Co tady děláš? Nemáš být v kabině?" Zamračil se Matt na Ondru. Ondra však zůstal ledově klidný. „A ty snad ne? Padej!" Rozkřikl se. Co mu je sakra? Proč se takhle chová?

Rozhodla jsem se Matta zastat. 

„Chtěl mi jenom něco říct, to ti snad vadí?" Zamračila jsem se. Matt se usmál a Ondra vypadal zaskočeně. „Možná." Odsekl jenom. „Ale trenér nás chce všechny v kabině, hned!" Křikl znovu. A tohle už bylo moc i na mě. „O co ti jde?" Vyprskla jsem. „Běž si do kabiny sám, když tam máte být všichni! Matt není malej, přijde za chvíli." Založila jsem ruce na prsou. 

Myslím, že jsem ho mojí reakcí trochu odrovnala, protože se zmohl jenom na: „No... já... jo.." Svěsil hlavu a odešel. Možná jsem to přehnala.

„Wau, Jade." Hlesl Matt. „Díky, tohohle namyšlenýho brankaře už nemůžu ani cejtit." Zamračila jsem se. Protočila jsem oči. „Hele, nevím, co se mezi vámi stalo, ale mě do toho nezatahujte." Sykla jsem jenom, protože jsem ztratila chuť na nějakou konverzaci.

Čekala jsem na tátu před autem, když za mnou přišel Ondra. „Zlobíš se?" Vyzvídal. Otočila jsem se čelem k němu. „Proč si na Matta pořád takový?" Vydechla jsem. Už se prostě nemůžu koukat, jak jeden druhého ponižují, a dost možná kvůli mně. 

„Nic proti němu nemám, zatím, jen mě irituje, když se motá kolem tebe." Zamračil se. „Proč?" Zajímala jsem se. Ondra neodpovídal. „Já vlastně ani sám nevím, ale prostě to tak je." Dozvěděla jsem se. 

Otočila jsem se k němu zády a vydechla jsem. „Někdy vážně ani nevím, co si o tobě mám myslet." Zašeptala jsem. Ondra ke mně přistoupil a zezadu mě objal kolem pasu. Trhla jsem sebou, ale jeho ruce nechala tam kde jsou, líbilo se mi to, i když by nemělo.

„Proč to děláš?" Zeptala jsem se ho nakonec, a jeho ruce sundala ze svého pasu. Neodpověděl, jen se na mě dál díval. Zrovna když chtěl něco říct, přihasil si to můj táta s naštvaným výrazem. „Ať už tě tady nevidím!" Křikl na Ondru a ten se radši odporoučel. Ale něž to udělal ještě se stihl na mě usmát.

Při cestě domů jsem přemýšlela, jestli mu můžu vůbec věřit. Vážně je takový, jak říkal táta nebo mu křivdím a jsou to pomluvy?

To je určitě věc, kterou musím zjistit, ale ne dneska.

Ráno jsem si udělala svojí rutinu a v obýváku jsem potkala tátu. „Ty seš už vzhůru?" Táta obvykle nevstává tak brzo jako já. „Jedeme s týmem na venkovní zápas, promýšlím taktiku." Odpověděl táta. „Chceš mi pomoct?" Řekl s nadějí v hlase. Obrátila jsem oči v sloup. „Víš moc dobře, že nechci." Nadzvedla jsem obočí. Táta se zasmál. „Jednou mi to vyjde." 

„S kým vůbec hrajeme?" Zeptala jsem se.  Táta se na mě podíval se zaujatým pohledem. „Co je?" Nechápala jsem. „To je poprvý, co jsi řekla MY a ne Winnipeg." Usmál se. Na chvíli jsem se zamyslela. Ani jsem si to totiž neuvědomila. Ach jo.

„Hm." Zamumlala jsem jenom a dál se věnovala svojí snídani, kterou jsem nestihla sníst.

„Doufám, že budeš zápas sledovat aspoň v televizi." Řekl táta. „Když ti to udělá radost." Zasmála jsem se. Jen jedna věc mě ještě zajímala. „Kdo bude jedničkou pro ten zápas?" Podívala jsem se na tátu, který se zarazil. „Dělám to nerad z osobních důvodů. ale z klubových je to nezbytné. Ondra Pavelec." Odpověděl. Usmála jsem se. Nic víc jsem ani slyšet nechtěla.

Táta se pomalu nachystal na odjezd a já se rozhodla si ve volném čase také otevřít pár učebnic. Přeci jenom maturita není zas taková sranda.

Asi jsem ztratila pojem o čase, protože najednou byl večer a zápas Winnipegu za chvíli začne.

Pustila jsem si televizi a pohodlně se usadila na gauči. 

„Ještě před zápasem krátký živý vstup s hráči." Oznámili v televizi. Běželo samozřejmě pár rozhovorů a na konci zazněla otázka: A jak se samotní hráči připravují na zápas? Pojďte s námi.

Kamera se přesunula před stadion, kde právě hráči vcházeli dovnitř až na jednoho, který se právě líbal s nějakou holkou. Zaostřila jsem zrak a co nevidím! Je to Ondra a právě se líbá s nějakou holkou!

Hned jsem televizi vypnula a  do očí mi znenadání vytryskly slzy. Takže je to vážně takový děvkař, jak říkal táta?

                                                                ************************************

Omlouvám se, že části moc nevychází, ale skoro vůbec nemám čas. :/ Každopádně tu máme novou kapitolu, tentokrát trochu o citech. :)

Doufám, že si jí užijete a dáte mi odezvu v podobě votes a komentářů! :) Předem děkuji!:) Vážím si toho!:)

Jinak se nám příběhový Ondra trochu vybarvil. :P Copak asi bude dál? :o