Hokejové (ne)štěstí

20.

Byla jsem tak šťastná, že Winnipeg má Matta zpět, že jsem se mu hned vrhla do náručí. „To je taková pecka!" Vykřikla jsem, když jsem Mattovi drtila rukama záda. „No..." Vydal ze sebe jenom Matt a určitě přemýšlel o tom, kdy ho hodlám pustit. Radši jsem to udělala hned.

„Promiň, to ten nával radosti." Usmála jsem se. Matt mi úsměv oplatil. „Já si nestěžoval." Mrkl na mě. Než jsem stačila úplně zrudnout, promluvil na mě táta. „Je super, že máš radost, ale před chvíli ti volala Chloe, mám ti vyřídit, ať jí hned zavoláš, prý je to důležitý."

Chloe mi nikdy nevolala takhle na pevnou linku, to je divný. Vytáhla jsem mobil z kapsy a zjistila, že jsem celou dobu měla vypnutý zvuk i vibrace a na displeji mi svítilo 10 zmeškaných hovorů od mojí nejlepší kamarádky.

Došla jsem do domu, uvelebila se na posteli a začala vyzvánět Chloe. Zvedla mi mobil prakticky ihned. „No konečně! Víš jak jsem se bála, že se ti něco stalo?!" Vynadala mi za zmeškané hovory. „Omlouvám se, všechny ty tréninky s týmem, učení a teď ještě k tomu playoff, mám toho hodně." Začala jsem se omlouvat. Chloe se na druhé straně telefonu zhluboka nadechla. „Fajn, fajn, to je teď jedno, je tu horší problém." Chloe se zarazila a čekala na mojí reakci. „No tak se vymáčkni, co se děje?" Naléhala jsem. „Víš jak ti ředitel podepsal to studium v zahraničí a až se vrátíš, tak že tě normálně pustí k maturitě?"

Proč vytahuje zrovna školu?

„No a co s tím?" Pořád jsem to nechápala. „Tak Blacková se úplně pomátla a naplánovala nám vstupní písemku právě k matuře." Pokračovala Chloe. „Co s tím mám já společnýho?" Chloe zaklela. „Ty to furt nechápeš, Jade? Ten kdo nebude mít tuhle písemku napsanou a neprojde aspoň s trojkou, tak ho Blacková k tý maturitě nepustí!"

Cože?!

„A než se zeptáš, ptala jsem se na tebe, a řekla mi, že tě k maturitě nepustí, když tou písemkou neprojdeš." Chloe jako by mi četla myšlenky. „A co mám jako dělat?" Zeptala jsem se. „Nemáš jinou možnost než přijet zpátky a napsat si tu kravinu."

Dělá si ze mě ta učitelka srandu?

„A z čeho to je?" Zajímala jsem se. „Všechny materiály k tomu ti pošlu, neboj. Ale větší problém je, že tu písemku chce psát pozítří. Tak abys začla balit." To asi měla Chloe pravdu. „Achjo, nojo co se dá dělat, nezbývá mi jiná možnost. Díky, Chloe. Ahoj." „Ahoj." A zavěsila jsem.

Jak tohle mám asi říct tátovi, že zítra odlétám zpátky do Anglie, abych si napsala písemku? Bude mě mít za blázna.

„Jade?" Slyšela jsem tátu, jak na mě volá z kuchyně. „Jo?" Odpověděla jsem. „Svolal jsem trénink navíc, tak šup, jedem!" Protočila jsem oči. Jasně, kde jinde než na hokeji mu musím říkat všechny důležitý věci.

V aréně Matta zpátky do týmu přijali kladně. Sledovala jsem se střídačky, jak si se svýma spoluhráčema z lajny sděluje dojmy, když jsem dostala hokejkou po zadku. Reflexivně jsem se otočila. Za mnou stál Ondra s úsměvem od ucha k uchu a s vyrážečkou v ruce. Dneska jsem na něj ale vážně neměla náladu.

„Kluci ho přijali zpátky v pohodě, ne?" Zeptal se mě. „Hm, asi jo." Odpověděla jsem, aniž bych zvedla oči. „Děje se něco?" Normálně bych byla ráda, že se o mě zajímá, ale dneska mi to přijde spíš otravný, jak se vyptává. „Hele já dneska vážně nemám náladu, mám docela důležitý věci teď k řešení, promiň." Omluvila jsem se aspoň, aby si nemyslel, že se něco stalo mezi náma dvěma.

„No dobře teda." Řekl jenom Ondra, dal mi pusu na tvář a odjel se k brance rozcvičit.

Když trénink probíhal klidně a všechno šlapalo jak má, odchytla jsem si tátu, když tým cvičil individuálně.

„Tati, musím s tebou mluvit." Nechtěla jsem chodit kolem horké kaše. „Co se děje? Od toho rozhovoru s Chloe vypadáš ustaraně." Nadechla jsem se a vysvětlila mu celou situaci s písemkou a odletem do Anglie.

„Tak nedá se nic dělat, budeš tam muset letět, ale nelíbí se mi, že bys měla letět sama." Zamračil se táta. „Zvládnu to, tati." Hájila jsem svoje schopnosti. „Ani náhodou, někdo poletí s tebou, ještě si rozmyslím kdo." A odešel zase trénovat.

Bezva, takže já budu mít chůvu, aby se mnou letěla do Anglie nebo co? To už si snad ten táta dělá ze mě srandu.

Doma jsem usilovně přemýšlela, jak tátu přesvědčit, že to zvládnu letadlem sama. Upřímně, nepřišla jsem na nic. Ale jak už jsem se smiřovala s tím, že poletím s někým jak malá holčička, napadl mě lepší nápad.

Napadl mě Matt. To znělo trochu divně, abych to vysvětlila, tak jsem tím myslela to, že jeho Blacková taky k maturitě nepustí, když si tu písemku nenapíše. Matt by mohl letět se mnou!

Hned jsem se přihnala do obýváku a zastoupila tátovi televizi. „Už vím, kdo poletí se mnou!" Řekla jsem vítězně. „Poslouchám." Odvětil táta a já mu začala líčit svůj nápad.

„Jade, sice bych neměl nic proti, ale vy byste se vrátili sem ten den po písemce a my máme přesně v ten den utkání playoff." Vysvětlil mi táta. Nic mě nezastaví, abych ten svůj nápad neuskutečnila! „A kdybychom odletěli hned, jak tu písemku napíšem?" Zkoušela jsem svoje možnosti. Táta si povzdechl. „Já asi nemám jinou možnost než ti na to kývnout, že?" Vydechl. Usmála jsem se. „Ne, to opravdu nemáš."

Ihned jsem to běžela napsat Mattovi.

Jade: Hádej, co?

Matt: Ondra tě odkopl a ty se chceš sejít se mnou?;)

Jade: Ne ty tupče....

Matt: Promiň, co se děje?

Jade: No sbal si kufry, letíme zítra do Anglie.

Matt: Ta písemka?

Jade: Přesně tak.

Matt: Jo, Chloe mi to posílala taky. No, jelikož matura by se mi hodila, tak mi asi taky nezbývá nic jiného než jet si jí napsat.

Jade: To ráda slyším!

Matt: A taky strávit s tebou přes 8 hodin v letadle není k zahození.:)

Protočila jsem oči. On si prostě nedá pokoj.

Jade: Společnost ocením.:P Nemám ráda dlouhý lety, když si nemůžu povídat.

Matt: Moje slova, v kolik zítra na letišti?

Jade: V osm ráno.:)

Matt: Budu tam.

Tak, tohle je vyřešeno, takže můžu jít zabalit a spát.

Právě stojíme s tátou na letišti a čekáme, až přijde Matt. Tak jo, chvíle pravdy přichází. Jsem zvědavá, jestli mě k té maturitě vůbec pustí.

****************************************

Moc se omlouvám, že kapitolka nevyšla měsíc. :/

Ale byly Vánoce, Nový Rok a tak podobně. Teď mám zase plno písemek ve škole, protože se blíží pololetí. :/

Ale kapitolu jsem aspoň napsala, už mi psaní vážně chybí!:)

Takže doufám, že jste na příběh ještě nezapomněli!:) Budu moc ráda za vote nebo nějaký názor v komentářích!:)

Děkuju za podporu!:)