Hokejové (ne)štěstí

24.

Když jsem se ráno probudila, čekalo mě nepříjemné rozhodnutí. Jelikož jsem pitomá a oběma, tím myslím Ondrovi i Mattovi, jsem kývla na to, že s nimi strávím dnešní den. Nojo, ale nemůžu se přece jen tak rozpůlit.

Při vstávání z postele mě příjemně hřál fakt, že Winnipeg má matchball a po dalším zápase může postoupit do dalšího kola playoff. Povzdechla jsem si. Změnila jsem se. Tohle místo mě změnilo, Matt, Ondra, táta, všichni s kým trávím momentálně veškerý svůj čas, se podíleli na mé změně. Dřív bych nad hokejem jen otráveně ohrnula nos a šla dál, ale to už neplatí teď.

Když jsem se z přemýšlení vrátila do reality, uvědomila jsem si, že stojím před svojí skříní a asi 5 minut už do ní jen tak civím. Nakonec jsem si vybrala svoje oblíbené legíny a modré tílko.

Přihnala jsem se do kuchyně jak velká voda, jelikož už mi žaludek pomalu začínal trávit sám sebe a zpozorovala tátu, jak sedí u televize. „Dobré ráno." Houkla jsem na něj, abych upoutala jeho pozornost. Táta se otočil a mrkl na hodinky. „Spíš dopoledne. Vždyť je jedenáct hodin." Víc to ale nerozebíral a vrátil se ke své práci.

Už? Přece ještě nemůže být tolik!

Sama jsem otočila hlavu k hodinám, abych se přesvědčila. No fakt, že jo! No tak, Jade, rozhodni se!

Nakonec mě napadl ten nejlepší nápad.

Však můžu jít s oběma. Napíšu Ondrovi, půjdeme na oběd a potom se ihned přesunu k Mattovi a zajdeme také někam na procházku nebo tak. Geniální, pomyslela jsem si a ihned napsala zprávu Ondrovi.

Odpověď mi přišla téměř okamžitě.

"Dobře, sraz v parku za půl hodiny.;)"

Fajn, to je docela dost času, uklidnila jsem se a vyběhla schody nahoru do pokoje a opět začala zírat do skříně.

Tentokrát to vyhrálo bílé tílko, džínová vesta a černé legíny jsem si nechala. Vlasy, ty jsem stáhla do drdolu a přesně načas vyrazila do parku.

Ondra už na smluveném místě čekal a u nohou mu štěkalo malé chlupaté stvoření. On vzal sebou Badyho!

Rozhodla jsem se ho trochu pozlobit. Rozeběhla jsem se k němu, ale místo toho, abych ho objala, jsem se začala mazlit s Badym.

„No, to jsem teda dopadl." Začal se smát Ondra. „I na tebe se dostane." Oplatila jsem mu úsměv, objala ho a políbila. „To už je lepší." Zazubil se Ondra, a stále mě držel v náruči.

Cvak! Za námi se ozval zvuk fotoaparátu. Oba jsme se naráz otočili. Stál tam nějaký fotograf a právě si nás vyfotil.

Ondra se postavil přede mě a dal mi do ruky vodítko s Badym. „Jako fotograf nejste moc nenápadnej, jestli ta fotka někde vyjde, zažaluju vás." Řekl Ondra s kamenným výrazem, až se fotograf radši odporoučel pryč.

„Co to bylo?" Zeptala jsem se nechápavě a mezitím drbala Badyho za uchem. „Dotěrní fotografové, to je skoro na každým rohu, musíš vědět, jak na ně." Odpověděl Ondra, vzal si vodítko a mohli jsme pokračovat v procházce.

Jelikož bylo poledne, objednali jsme si u stánku párky v rohlíku a usadili se na lavičku.

„Jsem ráda, že si tady se mnou, chtěl jsem se tě konečně už na něco zeptat." Začal Ondra a rozhovor a mezitím hodil smutně koukajícímu Badymu kousek párku.

Řekl to s takovým vážným výrazem, že jsem nevěděla, co si mám vlastně myslet.

„Poslouchám." Vydechla jsem a upřela pohled na Ondru. Také se na mě otočil a odkašlal si. „Víš, že mám pro tebe slabost, že jo?" Nadzvedl obočí. Trochu jsem se zarazila. „No, když to říkáš." Vypadlo ze mě a Ondra pokračoval. „Je to pravda, proto se tě chci už dlouho na něco zeptat." Sklopil oči.

Chodí kolem horké kaše, to se mi vůbec nelíbí.

„No tak ven s tím!" Skoro jsem vykřikla nedočkavě. „Dobře. Chci, abys byla oficiálně moje přítelkyně."

On to řekl, on to vážně řekl!

Jenže než jsem stihla odpovědět, přihnal se najednou táta, bůhví odkud. „Něco jsem ti snad řekl, Jade!" Mračil se. „Já si můžu chodit ven s kým chci, tati. To není tvoje starost vůbec." Zamračila jsem se na něj taky.

„Žádný odmlouvání mě nezajímá, a ty..." ukázal prstem na Ondru. „jestli tě ještě někdy uvidím s Jade, Ondro, rozluč se s postem jedničky." Tak tohle ne! „Tati, to nemůžeš udělat!" Táta se trochu zarazil, protože není zvyklej, že na něj tahle řvu. „To by ses divila, jedem domů." Řekl a odkráčel.

Vím, že musím jít za ním, ale stihla jsem se ještě smutně kouknout na Ondru a dodat. „Víš, že bych ti nejradši řekla ano, ale táta v tomhle bude trochu větší problém." Ondra pokýval hlavou. „To se nějak pořeší, měj se." Mávnul mi na pozdrav a zmizel v dáli.

Přemluvila jsem tátu, aby mě vyhodil na adrese, kterou mi poslal Matt.

Nějaká střední škola? Vážně? Nevěřícně jsem kroutila hlavou a napsala Mattovi, co to má sakra znamenat. Dostala jsem odpověď, že mám jít dovnitř po hluku do tělocvičny.

Nedávalo mi to moc smysl, ale poslechla jsem a za poslouchání píšťalky, běhání a zvuku něco jako hokejek o zem, došla až na místo určení.

Jakmile jsem se objevila ve dveřích, zazněla píšťalka a přiběhl ke mně Matt ve floorballové výstroji. „Ahoj, super, že si dorazila. Sedni si na chvíli, než skončíme, mám pak pro tebe překvapení." Mrkl a posadil se zpátky do brány.

Matt v bráně? Nad tou realitou jsem se musela pousmát. Nikdy bych si nepomyslela, že něco takového uvidím.

Ale musím uznat, že jako floorballový brankář si vedl celkem dobře. Byl to jen nějaký zápas s kamarády, či co, ale Mattův tým vyhrál.

Chvíli jsem čekala, než se Matt převlíkne a prohlížela si tělocvičnu. Páni, pomyslela jsem si. Tak takhle velký tělocvičny bych v Anglii hledala jen těžko. Tady by se to cvičilo.

Poté přišel Matt. „Promiň, jsme si s klukama domluvili zápas takhle narychlo, jsem si neuvědomil, že máme jít spolu." Omluvil se. Neměla jsem mu to vůbec za zlé, vlastně mi to tak vyhovovalo. „V pořádku." Usmála jsem se. Matt přikývl a pokračoval. „Mám pro tebe to překvapení." Zatvářil se tajemně. „No?" Zajímala jsem se.

Matt se usmál a přivolal někoho, kdo vcházel do dveří.

„Chloe!" Vykřikla jsem jméno svojí nejlepší kamarádky a vrhla se jí do náručí. „Taky tě ráda vidím, ale nenesu ti moc dobré zprávy."

*******************

Tak jsem se konečně dostala ke psaní, jsem na tom teď s časem opravdu bídně.:/ Každopádně se pokusím, vydat další část co nejdřív.

Ještě zrovna probíhá mistrovství v hokeji, tak se chci dívat, ale musím to skloubit se školou, tak jsem si řekla, že si prostě sednu a tu kapitolu pro vás dopíšu!:)

Jak se vám část líbí? Určitě mi dejte vědět v komentářích a votes!:) Vážím si vaší neskutečné podpory!:) Těším se u další části.:)