Hokejové (ne)štěstí

18.

Den po zápase panovala v týmu zatraceně dobrá nálada. Ještě aby ne, co víc bychom si mohli momentálně přát než vedení v playoff sérii?

Třeba získat Matta zpět do týmu, napovídal mi můj vnitřní hlas.

Zamračila jsem se. Na co já to zase myslím? Tohle už přestává všechno! Proč ho nemůžu dostat z hlavy? I když jsem na něj byla pořád naštvaná, velká část mého já dávala vnitřnímu hlasu za pravdu.

Dlouho jsem ale o Mattovi nepřemýšlela, protože zatímco celý tým se skvěle bavil, přesto tu byl někdo, kdo moc šťastně nevypadal. Táta.

„Děje se něco, tati?" Zeptala jsem se ustaraně . Táta obrátil svou pozornost ke mně. „Ne... já... asi ano." Vykoktal jenom a ve svém zamyšleném výrazu stále pokračoval. Protočila jsem oči. Jestli si myslí, že se mě zbaví takhle lehko, tak je na omylu.

„Ehm." Odkašlala jsem si, abych tátovu pozornost upoutala opět na sebe. Táta tentokrát nasadil tázavý výraz. „Tak řekneš mi, co se děje?" Založila jsem ruce na hrudníku. Táta si povzdechl, protože si konečně uvědomil, že nikam nepůjdu, dokud se nedozvím pravdu.

„Myslím, že jsem vymyslel plán, jak získat Matta zpět." Řekl nakonec a pousmál se. Už mám dost těch tajností, ale!

„No?" Pobídla jsem ho, aby mi konečně vyklopil, jak to chce udělat.

„Důvod, proč opustil Winnipeg jsi teoreticky ty, že?" Začal táta. Děkuju za připomenutí, tati, to si vážně nemusel.

„Hmm." Zamumlala jsem jenom a táta pokračoval. „Tak ty ho musíš přesvědčit, aby se vrátil! Dej mu důvod!" Dokončil táta.

Koukala jsem na něj chvíli vyjeveně jak tele na nový vrata. „Co prosím?" Vyhrkla jsem nevěřícně. To jako všechna práce zase zbude na mě nebo co?

„Hele, dneska večer si hezky sedneš, a napíšeš mu přesně to, co ti řeknu." Ukončil táta naši konverzaci a nechal mě stát samotnou na chodbě.

Sama jsem ale dlouho nezůstala. „Slyšel jsem nějaký vážný rozhovor, děje se něco?" Kde se vzal tu se vzal, stál přede mnou Ondra.

„No, jak se to vezme, táta zase spřádá plány." Povzdechla jsem si. „Na získání Matta zpět?" Optal se. Přikývla jsem.

„Nech mě hádat." Začal. „Všechno to musíš zařídit ty?" Dopověděl se zamyšlením. Hodila jsem na něj podezřívavý pohled. „Ty si ten rozhovor slyšel celej, že?" Zasmála jsem se. Ondra se na mě podívala a na rtech se mu vlnil nepatrný úsměv. „Tak trochu, ale myslel jsem, že to nepoznáš." Vyprskla jsem smíchy.

Když jsme se společně dosmáli, tak mi Ondra popřál hodně štěstí.

Jenže i tak, jsem si jednu otázku prostě nemohla odpustit. „Ondro?" Zastavila jsem ho, když se chystal odcházet. „Jo?" Otočil se na mě a stoupl si zatraceně blízko. Na chvíli jsem se zarazila a vnímala jen jeho přítomnost, ale brzo jsem se oklepala. „Chceš vůbec, aby se do týmu vrátil?" Zašeptala jsem.

Teď si Ondra poodstoupil o pár kroků dál.

Zavrčela jsem si nenápadně pro sebe, protože jeho přítomnost mi dělala dobře.

„Abych řekl pravdu, tak pro moje osobní účely nechci, ale pro dobro týmu to bude nejlepší, jestli se chceme přes Jersey dostat dál." Odpověděl a přitom se mi díval do očí.

Nevím proč, ale ten pohled mě na chvíli paralyzoval, do těch očí bych se mohla koukat pořád.

„Aha." Dostala jsem ze sebe jenom. Ondra se pousmál a sklonil se blíž ke mně. Pousmála jsem se a vtiskla mu polibek, na který čekal.