Hokejové (ne)štěstí

13.

„To nemůžeš snad ani myslet vážně, tati!" Vykřikla jsem vystrašeně. „A proč by ne? Pořád se ofrňuješ, že tady nechceš být a že hokej nezajímá, a najednou bys tady chtěla zůstat? Nevěřím." Odvětil táta kysele. 

Tohle snad ani nemůže být pravda! Konečně mi tohle místo přestalo vadit a táta mě chce poslat domů? Tohle nemůžu dovolit!

„Tati, ty to nechápeš, já..." Nedokončila jsem větu, protože táta odmítl mé vysvětlení mávnutím ruky. „Běž si nahoru sbalit kufry, letadlo ti letí zítra ráno." Řekl táta a ni se na mě nepodíval. Sklopila jsem oči. 

Musela jsem začít trochu přemýšlet.

Přeci neodjedu, když tu mám dobré kamarády a možný vztah. No dobře, tak "vztah." Uvidíme, co se stane.

Každopádně žádnej kufr balit nebudu. 

No jasně! To je nápad! Pomůžou mi Ondra s Mattem!

Hned jsem čapla mobil a oběma zavolala, ať přijdou do parku. Samozřejmě oba kývli. Jenže je tu háček, oni se nesnáší a jim tak nějak neřekla, že tam budou oba. No, doufejme, že kvůli mně spojí síly, vždyť hrajou v jednom týmu sakra!

Postávala jsem v parku, když jsem zaslechla štěkot. 

Otočila jsem hlavu se směru zvuku a mých nohou šťastně poskakoval Bady. „Ahoj, Bady." Pohladila jsem ho a pomazlila. To už přišel i Ondra. „Jsem rád, že si napsala, když mě tvůj táta vyhodil, vůbec jsem o tobě  neslyšel, děje se něco?" Staral se. 

Panebože, on je tak sladkej, když na mě kouká tím starostlivým pohledem. Ovládej se, Jade!

„Vlastně ano, ale čekáme ještě na jednoho člena skupiny." Odpověděla jsem. Ondra se zamračil, zřejmě mu to došlo. „Nemyslíš doufám toho......." Skočila jsem mu do řeči dřív než stihl vypustit nějaké jedovaté poznámky. „Přesně toho."

To už se se zpožděním přiřítil i Matt. „Ahoj, Jade, promiň já..." Zasekl se v půlce věty a prohlížel si Ondru. „Co ten tady dělá?" Odfrkl si. 

Protočila jsem oči. „Nemůžete se aspoň chvíli snažit jeden druhého nezabít?! Potřebuju pomoc od vás obou." Umírnila jsem je. Jen se na sebe hnusně podívali, ale neřekli nic.

„No dobrá, zkusíme to." Řekl nakonec Matt. „Co se děje?"

Vysvětlila jsem jim všechno, co se od té nehody s alkoholem a tancováním u nás doma všechno přihodilo.

Jako první zareagoval Ondra. „Nemůžeš odjet! Teď když máme seriózní šanci na  playoff!" Obrátila jsem oči v sloup. „Myslíš, že chci odjet?" Zašeptala jsem. Ondra ke mně přistoupil a dal mi pusu na tvář. „Nedovolím to." Zašeptal mi do ucha.

Myslím, že jsem zrudla v tu chvíli jako rajče.

Podívala jsem se na Matta, který zatínal ruce v pěst, a zároveň na Ondru, který se vítězně usmíval. Já se z nich zblázním!

„Takže plán je takový..." Odvedla jsem pozornost.

S Ondrou i Mattem jsme si domluvili perfektní plán k přesvědčení mého táty, že tu chci za každou cenu zůstat a že se sem chodím více než do Anglie.

Jdeme na věc!

Před zápasem s Minnesotou jsem na sebe hodila snad všechny hadry, které mi táta daroval s logem Winnipegu. Ještě kšiltovku na hlavu a můžu jít.

Seběhla jsem schody za tátou, který se chystal v kuchyni vyrazit na zápas. 

„Ahoj, tati, tak můžeme?" Řekla jsem nadšeně. Táta zvedl hlavu a zase ji sklopil. „Ty chceš jít na zápas?" Myslím, že se nepatrně pousmál. „Ano prosím!" Moje nadšení nepomíjelo. „Dobrá, tak jedem."