Stranger

7. Michael ve Sturbucks

O víkendu se popravdě nic nedělo. Většinu času jsem poslouchala ty cédéčka nebo si četla knížky. Hodně jsem taky přemýšelela nad Michaelem. Bylo to zvláštní. Připadám si trošku jak v prvni třídě když jsem si dělala kamarády. Jsem v jeho blízkosti nervózní ale rozhodně to nedávám na jevo. Nesmím. Potřebuju si udržet svoji osobnost, on mi to nezkazí. Je otravnej. Je to jen přítěž. Ne potěšení.

Byli tři hodiny odpoledne a venku svítilo sluníčko. Rozhodla jsem se že pojedu do centra Londýna a půjdu se jako pořádný turista projít po pamatákách. Nechci celý víkend prosedět doma, když je venku celkem pěkně. A když se mi to venku nebude líbit, tak si nějam zalezu a udělám slohovku do literárky. Beru sebou laptop.
Oznámila jsem tedy mámě, že jdu s kamarádkami ven a ona se usmívala jak posedlá. Dojela jsem do centra a vyrazila na procházku.
Poprvadě jsem si ani tak neprohlížela ty památky. Pořád jsem přemýšlela nad Michaelem. Nad tím pitomým klukem co na mně mluví. Ale on na mně nemluví jako na mně mluvili všichni. On je upřímnej. On příjde, sedne si zamnou a zeptá se proč nemám kamarády. Narovinu. Ostatní se vlastně jen začnou vyptávat na otravný otázky typu "jaká je tvoje oblíbená barva" a "proč jsem se rozhodla jít na tuhle školu", protože mně litujou a snaží se začít konverzaci. Kdysi jsem odpovídala, ale oni vždy jen přikývli a odešli. Pak už jsem je začala odmítat úplně. Ztráta času.

Na to, že byl březen a svítilo sluníčko, byla venku pěkná kosa. Poblíž jsem viděla Sturbucks tak jsem se rozhodla že se tam půjdu posadit.
Vešla jsem tedy do Sturbucksu a stoupla si do fronty. Rozhlížela jsem se po pěkně vypadající kavárně a přemýšlela jsem co si dám. Konečně když jsem byla nařadě setkala jsem se s tváří Michaela. Byl celý v černém a na sobě měl červenou Sturbucksovou zástěru a na všechny se musel usmívat.
Myslela jsem že vybuchnu smíchy.
Červenovlasý, popierciengovaný lamač dívčích srdcí a kluk z kterého mají všichni respekt, si vydělává na roztrhané sžíny ve Sturbucks coffe.
Potlačovala jsem smích a přistoupila jsem k němu.
"Dobrý den" pozdravila jsem ho jakože ho neznám a on na mně vrhl vražedný pohled. Když na něho zabručela jeho šéfka, ihned se zase usmál.
"Hmm jedno Perníkové Latté poprosím" řekla jsem posměšně a on se nuceně usmál a přikývl.
"Tohle zůstane jen mezi náma" zašeptal ještě a já se neudržela a zasmála se.
"Jasně, drsňáku" odpověděla jsem a čekala až se mně zeptá co napsat na kelímek. Když se mně konečně zeptal usmála jsem a řekla ať mi tam napíše normálně Eleanor. Udělal tak a po chvíli mi podal moje Latté a já si do něho dala ještě trošku skořice a čokolády jak mám ve zvyku.
Šla jsem si sednout na jednu ze sedaček a Michaela pozorovala. Tahle práce se kněmu vážně nehodí. Zaměstnanec Sturbucks se má na všechny mile usmívat a povídat si. Přirozeně. Přijde mi že on to neumí. Moc často se neusmívá a když jo tak je to te ironický, nebo posměšný úsměv. Zkrátka se to k němu prostě nehodí.
Pila jsem svoje Latté a vytáhla laptop. Zapla jsem si Word a nechala ho zaplý zatímco jsem přemýšlela nad slohovkou. Téma bylo "Světlo a stín". Upřímně dostávala jsem aj horší témata ale zrovna nejlehčí to není. Zahleděla jsem se z okna. Viděla stromy a modré nebe. Nemohla jsem odtrhnout oči. Tolik mně tak jednoduché a běžné věci fascinují...

"Tahle práce mně jednou zabije"
vyrušil mně nečí hlas z přemýšlení. Podívala jsem se před sebe a tam mi na stole ležel Michael. Zvedla jsem oboje obočí a opatrně do něho šťouchla. On hned na to zvedl hlavu a podíval se na mně. Usmál se a pak si hlavu podepřel rukou.
"Co se culíš" řekla jsem a on svůj líný úsměv roztáhl ještě víc.
"Přišla jsi za mnou" řekl a úsměv mu nepoklesl. Protočila jsem očima a přitáhla si laptop.
"Přišla jsem si pro Latté a teplo" řekla jsem a zahleděla se do obrazovky na nadpis "Světlo a stín".
"Mnh" vydal ze sebe Michael a pak mi můj laptop otočil k sobě.
"Nech toho" vyjela jsem hned a napřáhla se po laptopu.
"Klid chci se jen podívat" řekl klidně Michael a laptop pevně sevřel.
Otevřela jsem pusu jakože něco namítnu ale pak jsem jen založila ruce a otráveně oddychla. Mám tam jen ten nadpis, pak mi zas laptop vrátí.
Ale Michael začal ťukat do klávesnice.
"Co to děláš?" vyjela jsem po něm a hned jsem se napřáhla po laptopu. Michael ho ale chytil a přitáhl si ho hned k sobě. Seděla jsem naproti němu a zoufale se snažila zjistit co dělá.
Asi po pěti minutách mi laptop vrátil.
Byl tam celý jeden odstavec na téma "Světlo a stín". Tázavě jsem se na něho podívala a on držel neutrální výraz.
"Teď ty" pobídl mně a já už už chtěla odstavec smazat.
"Nechci s tebou psát" řekla jsem naštvaně.
"Přečti si to aspoň. A můžeš na to pokračovat." Řekl a pak se opřel o sedačku. "Myslím že to bude dobrý" dodal ještě a já odfrkla.
Chvíli jsem jen seděla a přeskakovala pohledem z laptopu na Michaela. Na koneč jsem laptop zavřela a strčila ho do tašky. Michael se z "polo-leže" na sedačce zvedl a normálně se posadil. Díval se jak si oblékám bundu a beru Latté do ruky. Beze slova jsem odešla. Mírně vytočená Michaelovým drzím chováním jsem zamířila ke dveřím. Ještě jsem se na něho otočila a viděla jsem jak zoufale sjíždí po sedačce skoro na zem.
Začínám si uvědomovat jak moc se ke nně přibližuje. Začínám si uvědomovat že mi to vlastně nevadí.
A tohle není správný.
Lidi nejsou správný.