Stranger

8. Aaron, ples a Michaelovi oči

Ve škole
"Čau Eleanor" pozdravil mně energeticky Aaron když jsem si sedala do lavice. Jen jsem náznakově přikývla na pozdrav a chystala si věci.
"Nechystej si. První hodiny se bude řešit jen ples" řekl Aaron a já se na něho tázavě podívala.
"To ho pořádáme my?" řekla jsem a on se na mně podíval jako na největšího hlupáka.
"My a druháci!" zdůraznil a já se nachvíli zamyslela. Nikde jsem neslyšela, že ho děláme i my. Pokrčila jsem pak rameny a hlavu si opřela o ruku. Čekala jsem znuděně až zazvoní a já se dozvím něco víc o plese.
Aaron se na mně otočil a hlavu si podepřel rukou. Tázavě jsem se na něho podívala a on se zase narovnal.
"Co jsi dělala o víkendu?" zeptal se a usmál se.
Aaron. Sedím s Aaronem celý 4 měsíce co tu jsem. Vždycky se snažil mluvit. Vždycky mluvil. Ptal se mně a snažil se rozvést konverzaci. Můžu říct, že se zajmal. Ptal se mně jak se mám, co jsem dělala, jak se mi povedla písemka..A já to pokaždé ignorovala. Ignorovala jsem to, protože jsem vždycky myslela, že tohle lidi nezajmá. Nikdy to lidi nezajmalo. Automaticky jsem ho zaškatulkovala aniž bych věděla jestli se zajmal doopravdy nebo ne. Vždycky mně hrozně štvalo jak mluvil. Pořád povídal a já jen protáčela očima a chladně ho ignorovala. Když o tom tak přemýšlím, co bych bez něho dělala? Kdyby na mně nemluvil on, mluvili by na mně ostatní. Jsem nějak strašně moc vděčná Aaronovi a určitě se budeme hodně bavit. Jednou budeme nejlepší kamarádi. Ale potřebuju čas.

Při tomhle přemýšlení jsem zírala na Aarona. Měl zvláštní vzhled. Byl bílý jako sněhurka a ktomu si dal tu havraní černou na vlasy, a ještě přitom měl tmavě modré oči. Vypadal vážně jako princ z pohádek 10ti leté holčičky. Rty měl nepřirozeně červený. Aaron byl moc hezký v obličeji. Dívky za ním neustále chodily a on si snimi vždycky mile povídal. Upřímně si mysím že ty holky si o něm myslí jaký je kdovíjaký drsňák a pak odchází zklamané, že je hodný. Vypadají tak.

Pořád jsem si Aarona zpříma prohlížela a neuvědomila jsem si že se na mně dívá taky. Začervenala jsem se a sklopila pohled. Jeho otázku jsem ignorovala i přes to všechno přemýšlení, které vedlo k tomu abych se s Aaronem začala bavit. Slyšela jsem Aarona jak se sám sebe ptá co to bylo a já jen zírala na tabuli. Dneska se na něho radši ani nepodívám.

Do třídy konečně přišli druháci. Přišli jako jedna velká parta a pořád se pošťuchovali a smáli se pořvávali na sebe. Rozhlédla jsem se po svoji třídě. Byli jsme poskupinkovaní. Nebyli jsme jako kolektiv. Říkala jsem si že se to časem změní, ale já se stejně nezapojím. Nemám zájem.

Mezi druháky co přišli jsem nikde nezaznamenala Michaela. Vlastně ne že bych ho nějak hledala..
Přišel až poslední ještě s nějakýma klukama. Byl uprostřed a ruce měl zaražené v kapsách. Chodil pohodově, smál se a vypadal že je mu tak nějak všechno jedno. Za tu cestu od dveří do zadní části třídy si asi 3x prohrábl červené vlasy. Nikdy jsem si nevšimla že si je tak prohrabuje.
Michael si všiml jak si ho prohlížím a mrkl na mně. Protočila jsem očima a otočila se zpátky směrem k tabuli. Ve třídě teď byl hluk a dusno. Bylo tu 2x víc žáků. Měla jsem chuť vstát, otevřít okno a vyskočit. Vážně.

Po dvou vyučujících hodinách plesová porada skončila. Počkala jsem až se všichni sbalí a odejdou, protože teď byla volná hodina tak se mohlo kam se chtělo. Seděla jsem a lidi kolem mně jen procházeli a mířili ke dveřím. Nakonec se rozloučil i Aaron a já ve třídě zůstala sama. Vytáhla jsem laptop, najela na Word a na práci "Světlo a stín". Byl tam ten jeden odstavec od Michaela. Četla jsem si jeho úvahu pořád dokola a přemýšlela jestli to mám nebo nemám dokončovat.

"Pokud se ti to nelíbí, smaž to" ozval se někdo za mnou. Zase Michael. Proč na mně vždycky mluví ze zadu?
Otočila jsem se na něho. Stál opřený o zeď díval se na mně.
"Hmm" vydala jsem ze sebe a otočila se zpátky k laptopu. Dívala jsem se pořád na ty slova a přemýšlela jak pokračovat. Michael si mezi tím přitáhl židli z druhé lavice aby seděl naproti mně a začal mně pozorovat. Po chvíli jsem zavřela laptop, odsunula jsem ho, ruce si založila v klíně a hlavu položila na lavici, obličejem od Michaela (seděl sice na proti mně ale ne úplně, byl odsunutý).
Michael chvíli nic nedělal a pak si lehl stejně jako jako já. Naše hlavy teď vedle sebe leželi na školní lavici v prázdné třídě.
"Eleanor" zašeptal
"Mnh?" řekla jsem jako odpověď
"Neměla jsi tu slohovku dnes odevzdat?" zeptal se mně Michael a já jen v leže pokrčila rameny. Nemohl to vidět, ale já to nechala tak.
"Řeknu mu že ji nemám" řekla jsem po chvíli. Teď mlčel Michael. Slyšela jsem jak se pohl tak jsem jen otočila hlavu abych byla směrem k němu.
Najednou jsem se ale objevila centimetr od Michaelova obličeje. Zelený oči.
Rychle jsem se zase otočila zpátky. Červenala jsem se tak jsem se neotáčela aby to neviděl. Co to bylo. Tak blízko jsem nikoho ještě nebyla. Ne. A takový oči..Bušilo mi srdce jak o závod. Co to bylo, a proč jsem z toho tak nervózní. Jen nedorozumění.
"Eleanor" řekl a prolomil tak ticho.
"No" zašeptala jsem já.
Nic neříkal. Čekala jsem až se ozve.
"Dáš mi tvoje telefoní číslo?" řekl a já se podivně, hloupě usmála. Ale to jsem nedávala najevo. Hned jsem přestala.
"Ne" odsekla jsem přísně. Ikdyž jsem mu to číslo někde v hloubi duše dát chtěla, pořád mně ničil a s tím číslem bych mu naznačila, že se semnou může klidně dál kamarádičkovat.

Nepotřebuju ho. A navíc mu nevěřím. Je to ten typ kluka namotat a odkopnout. Aspoň se to o něm říká.
Michael se trošku zasmál a já zvedla hlavu.
On taky.
Podíval se na mně ale já uhla pohledem. Michael vstal, obešel lavici a do dveří prošel kolem mně.
"Nemusíš tak utíkat před mojím pohledem, hlupáčku" řekl, rozcuchal mi vlasy a odešel. Zavrčela jsem a protočila očima. Musím.
Musím před jeho zelenýma očima utíkat míle daleko. Sakra co to semnou dělá, neznámej.