The girl he never noticed | h.s.,l.t.

three

H O L L A N D

„Ahoj Louisi." Pozdravila jsem, přešla ke své skříňce, otevřela jsem ji a celou dobu jsem cítila jeho pohled na mně. Po chvilce promluvil.
„Takže ten úkol je na příští týden? Tak dneska u mě po škole?" Zeptal se s úsměvem na tváři. Já na něj jen vyjeveně koukala. Pak jsem se vzpamatovala.
„Ehm..no j-já...já dobře... Jen bych tě chtěla poprosit o tvou adresu." Požádala jsem s pohledem upřeným do země.
„Ty nemáš mojí adresu?" Odfrkl si pobaveně.
Záporně jsem zakroutila hlavou.
„Dobře, pošlu ti ji v smsce. Uvidíme se po škole." Řekl a odešel než jsem se stihla zeptat, kde by vzal mé číslo. Pak mi to došlo. On je nejpopulárnější na téhle škole, tak jak by na mě nemohl mít číslo. Vzala jsem si věci na další hodinu a zavřela za sebou skříňku. Otočila jsem se na patě a šla na hodinu.

H A R R Y

Viděl jsem ji, jak se s ním baví. Nechtěla s ním ani navázat oční kontakt. Nedivím se ji. Doufám, že jí nic neudělá. Nezvládl bych, kdyby jí někdo ublížil. Představa, že bych ji viděl plakat mě ničí. Doufal jsem, že jí dneska zase uvidím v čajovně. Měl jsem v plánu, že si k té rudovlasé krásce dneska sednu.

H O L L A N D

Po škole u Louise doma..

Stála jsem před dveřmi od jeho domu. Zvedla jsem ruku a jemně zazvonila na zvonek. Domem se rozezněla melodie.
Stála jsem tam a čekala, než někdo otevře. Z ničeho nic se dveře otevřely. V nich stál ten modrooký kluk, se kterým dnes musím strávit odpoledne - v jeho domě.
„Ahoj Holland, pojď dál." Řekl s úsměvem a otevřel dveře dokořán. Pozdravila jsem nazpět a mlčky jsem vešla do domu. Sundala jsem si bundu a boty. Pokývl hlavou na gauč, ať si sednu. Vytáhla jsem si z tašky nějaké papíry a propisku.
Po chvilce přišel Louis a měl v ruce skleničky s nějakou tekutinou. Sedl si vedle mě a s úsměvem mi podal sklenku.
„Děkuji." Poděkovala jsem slušně a napila se. Sklenku jsem položila na stůl.
„Takže jak začneme? Já ti to budu diktovat a ty budeš psát?" Zeptal se a já přikývla. „Připravila jsem to už dopředu, takže stačí, když to pouze přečteš." Řekla jsem mile, vzala si papír a začala psát. On diktoval a já ho pozorně poslouchala. Snažila jsem se psát, co nejúhlednějším písmem, jak to šlo. Avšak když na sobě cítíte pohled člověka, z jehož přítomnosti se vám třesou kolena a těžce dýchá, je to velmi náročné.
Najednou Louis přestal číst.
Pohladil mi ruku, kterou jsem psala naši „společnou" práci, se kterou pomáhá pouze tím, že mi diktuje něco, co jsem stejnak připravila já.
„Nebuď nervózní, budeme mít áčko!" Pověděl přátelsky a věnoval mi úsměv. Já mu ho opětovala, ale stále jsem se nemohla soustředit kvůli toho doteku, co jsem cítila na své ruce. Po chvilce teplo mou ruku opustilo a on mluvil dál. Začala jsem tedy poslušně psát.

„Tak, hotovo. Co budeme dělat?" Zeptal se Louis mile po tom, co jsem dopsala poslední větu. Zpanikařila jsem. Nevěděla jsem, co říct.
„Já nevím." Vyhrkla jsem ze sebe až moc rychle.
„Co takhle film?" Zeptal se s úsměvem na tváři. Divím se, že ho z toho usmívání nebolí pusa. Nesnáším koukání na filmy. Nejlepší jsou prostě knihy a nějaké pohybující se obrázky knihy nikdy nenahradí.
„Klidně." Nuceně jsem se usmála. On se zvedl a pustil televizi.

Na televizi hráli titulky filmu, který jsme právě dokoukali. Kdyby mě při mém usínaní nevzbudil jeho smích, tak bych se mohla krásně u toho filmu vyspat, no bohužel. Ani nevím, jak se ten film jmenoval, ani žádného herce jsem nepoznala. Louis měl celý film ruku přehozenou přes má ramena. Starý balící trik, který všichni známe. Avšak mě trochu tohle gesto potěšilo.
„Děkuju Louisi, ale už musím domů." Neměla jsem v plánu jít domů. Chtěla jsem jít do čajovny. Usmál se a postavil se spolu s semnou z gauče.
„Dobře, děkuju za pomoc s úkolem. Byla jsi skvělá 'partnerka'." Zasmál se nad tím oslovením a já s ním.
„Tak ahoj." Řekla jsem a vyšla jsem z jeho domu.
„Ahoj Holly."
Namířila jsem si to rovnou do čajovny.

H A R R Y

Seděl jsem v čajovně a sledoval dveře. Už dvě hodiny nepřišla. Měl jsem o ni hrozný strach. Pozoroval jsem dveře a pokaždé, co se ozval zvonek na oznámení, že někdo vstoupil, jsem zpozornil. Odvrátil jsem pohled od dveří, když už po několikáté vkročil někdo, jehož tvář by se shodovala s tváří té dívky, na kterou jsem tady čekal.
Ihned, jak jsem pohled odvrátil se opět ozval zvonek. Podíval jsem se ke dveřím a vešla ona. Vlasy měla rozpuštěné a prameny jí - jako vždy - lemovaly obličej. Slušelo jí to ještě víc, než dnes ve škole.

Tady je další část, dnes přidám ještě jednu. Napište mi do komentářů jak se Vám to líbí. Děkuju