The girl he never noticed | h.s.,l.t.

six

H O L L A N D
„Děkuju za dnešek Harry, napíšu ti, jakmile se zeptám Liama na to tetování." Řekla jsem, když jsme seděli v jeho autě a mého domu.
„Jasně, taky děkuju. Ahoj." Pověděl a usmál se na mě.
„Ahoj." Rozloučila jsem se a vylezla z auta. Jak jsem byla u dveří jsem mu ještě zamávala a poté jsem vešla do domu.
„Jsem doma!" Vykřikla jsem do domu.
„Ahoj Holly." Vyřítil se z kuchyně Liam.  Objala jsem ho a šla s ním do kuchyně, kde nejspíš dělal večeři.
„Mám na tebe menší dotaz Liame." Řekla jsem a u toho jsem pozorovala jak stojí u plotny a něco vaří. Otočil se na mě a tázavě nadzvedl obočí.
„Dobře, mluv."
„Já si chci nechat něco vytetovat."
„Cože?"
„Chci si nechat vytetovat malý zámek na zápěstí a na paži chci Pink Floydy."
„Víš o tom, že je to navždy?" Zeptal se ustaraně.
„Ano vím. A peníze na to mám. Prosím taťko!" Zavtipkovala jsem. Liam se zasmál.
„Dobře, mám tam jet s tebou?" Zeptal se. Poté co to do řekl jsem radostí vypískla.
„Děkuju! Ne v pohodě, pojedu tam s Harrym." Řekla jsem a objala ho.
„A teď si sedni a najez se ty Pink Floyde!" Řekl a já se uchechtla. Položil přede mě jídlo a já ho s chutí snědla.

„Dobrou Liame." Řekla jsem poté, co jsem opatrně otevřela dveře od jeho pokoje. Liam ležel na posteli a četl si knížku.
„Dobrou, hezky se vyspi." Popřál mi nazpátek a já odešla do svého pokoje.
Asi za deset minut jsem byla tuhá.

Ráno mě opět vzbudil taťka Liam. Udělal mi snídani, kterou jsem s radostí snědla.
Po jídle jsem šla na autobus se sluchátkama v uších a poslouchala hudbu.

Po asi dvaceti minutové jízdě jsem dojela ke škole.

Dneska jsem ve škole zase pro Louise neexistovala. Bavila jsem se s Harrym, ale dneska jsme měli jinak hodiny, takže semnou nebyl tak moc. Nejhořsí pro mne byly hodiny s Louisem. Pozorovat ho jak se baví se svými přáteli a s jinýma holkama, není zrovna příjemné, když vás ignoruje.
Po škole jsme šli s Harrym do čajovny a poté do taterského salónu.

Vešli jsme do salónu. Pohled se mi naskytl na červené kožené sedačky podél stěn. Čekárna byla tmavá. Seděl tady nějaký kluk a četl si časopis. Sedli jsme si s Harrym do jedné ze sedaček a já poslouchala zvuk jehly, která mi za chvíli bude projíždět kůží.
Nemůžu říct, že bych se bála. Nebála jsem se té jehly, bála jsem se, že se mi to tetování ve finále nebude líbit.
„To zvládneš. Mě to upřímně moc nebolelo, jen to prostě štípe, ale zvládneš to." Vyrušil mne z mých myšlenek Harry. Podívala jsem se na něj, usmíval se od ucha k uchu, což mě docela povzbudilo. Prudce jsem se nadechla a poté vydechla.

„Další!" Oznámila potetovaná dívka, která vyšla z nějaké místnosti.
Ze dveří vyšel Louis s úsměvem na rtech. Co tady dělá? S úsměvem na rtech si prohlížel své předloktí. Dívala jsem se na něj s nadějí, že si mě všimne. Nic. Najednou odešel ze salónu. Zklamáním jsem sklopila pohled k zemi. Ten kluk co seděl naproti nám se zvedl a vešel do místnosti.

Tady je další část, dnes vydám ještě jednu, možná více.
Eva