The girl he never noticed | h.s.,l.t.

one

H O L L A N D

Po škole jsem si to ihned namířila do čajovny. Vytáhla jsem si z tašky knihu a objednala si pití. Otevřela jsem knihu na straně, kde jsem skončila a vžila jsem se do příběhu Marianne a Elinor.

H A R R Y

Seděl jsem v čajovně a nespustil jsem oči ze vchodových dveří. Po mém deseti minutovém zírání, vstoupila do čajovny ona. Vlasy měla sepnuté v chaotickém drdolu a protože měla ve předu kratší vlasy, tak jí některé prameny lemovaly obličej. Byla překrásná.  Ale bohužel, její výraz neukazoval ani známku radosti, nebo štěstí. Na sobě měla džíny a černý svetr. Sedla si na její oblíbené místo a vytáhla svou oblíbenou knihu. Přál jsem si, aby si mne někdy všimla, ale ona byla začtená do příběhu Marianne a Elinor. Rozum a cit, tu knihu miluju.

Celé ty dvě hodiny, co tam seděla jsem ji sledoval a ani na minutu jsem z ní nespustil oči. Byla tak překrásná. Hlavně byla tajemná. Neměla moc kamarádů, avšak šlo vidět, že jí to nijak nevadí.
Byla přesně jako já. Měla stejný koníček - čtení knih. Miloval jsem knihy. Doma mám knihovnu, ve které je přes sto knih. Přál jsem si vidět její rozzářenou tvář, kdyby viděla tolik knih. Představil jsem si, jak ji její neposedný pramen vlasů, dávám za ucho. Tak moc bych si přál s ní promluvit aspoň na minutu. I ta minuta by mi zlepšila den.

H O L L A N D

Po dvou hodinách jsem se rozhodla, že půjdu domů. Zaplatila jsem a zvedla se. Pořád jsem myslela na toho modrookého chlapce, kterého všichni tak milují. Bohužel, mezi ty milovníky patřím i já. Dala jsem si sluchátka a zaposlouchala se do Green Day. Miluju jejich hudbu. Mám vážně zvláštní styl hudby, knih a dokonce i oblečení.

Poté, co jsem přišla domu jsem se pozdravila s Liamem. Řekla jsem mu, že ve škole je to stále při starém. Louis pořád dělá, že neexistuji.
On ale vlastně neví, že existuji.
„Musíš na něj přestat myslet Holland. Není to kluk pro Tebe. Zlomí Ti srdce. Věř mi, znám ho."
Tohle jsou čtyři věty, které mi můj bratr Liam řekne skoro pokaždé, když dojde na téma - Louis Tomlinson. Myslím, že tohle je už náš rituál. Strašně ráda bych na něj přestala myslet, ale nejde to. Nezvládám na něj nemyslet, když ho každý den potkávám na chodbě, jak jde po boku jeho přátel a o mne ani nezavadí pohledem. Tak moc mě to ničí. Já ale nemám odvahu na něj promluvit.

H A R R Y

Potom, co jsem přišel domů jsem si v reprákách pustil Green Day tak nejvíc nahlas, jak jsem mohl. Tohle máme taky společné. Styl hudby. Také miluje Green Day. Jednou jsem za ní seděl v autobuse a ona je měla pušťené ve sluchátkách moc nahlas, tak nahlas, že jsem to slyšel.

Lehl jsem si do postele a zíral do stropu. Moje myšlenky nejčastěji směřují hlavně k ní. Do školy se ani nemusím učit, vzhledem k tomu jaké mám známky. Ležel jsem tedy mlčky v posteli a poslouchal text písničky, která právě hrála.
Chtěl jsem na sebe někdy ve škole nějak upozornit. Vzít si něco neobvyklého, aby si mě všimla. Pak mě napadlo si vzít další den triko „Green Day", které mimochodem máme také stejné.

H O L L A N D

Vešla jsem na to strašné místo.
Do školy. Procházela jsem mlčky chodbou. Utopena v svých myšlenkách. Dívala jsem se do země. Když v tom jsem ucítila náraz.
Protože jsem knihy v ruce nedržela zrovna pevně, všechny mi spadly na zem.
„J-Já omlouvám se." Řekla jsem potichounku, když jsem zvedala knihy ze země. Z ničeho nic mi osoba, do které jsem vrazila, začala pomáhat s učebnicemi. Poté, co jsme spolu s tím neznámým posbírali všechny knihy, jsem konečně odvrátila zrak. A pohled mi padl na bílé triko s nápisem Green Day. Na to stejné, které se nachází v mém šatníku.

Tak tady je oficiálně první část mé nové story. Upřímně se mi to píše skvěle. Tak snad se Vám části budou líbit.
Eva