Green Forest ✔

| eighteen |

Rozsvítil jsem obrazovku telefonu, abych se podíval kolik je hodin - bylo teprve tři. Pak jsem se obrátil zpátky na Lee.

"Vezmeš mě už domů ?" zeptala se.

"Ještě jsme si nepopovídali." připomenul jsem jí s úšklebkem na tváři.

"A copak k přemýšlení si potřebuješ povídat?" zakoulela očima a pak se zamračila.

"Ne?" odtušil jsem.

"Tak vidíš." pokrčila samolibě rameny.

"Ale já chci." nedal jsem se.

"He, že chceš... Já taky chci." zakroutila hlavou.

"Tak proč nic neříkáš, když chceš?" dobíral jsem si jí.

Prohrábla si rukou vlasy tak, aby jí nepadaly do obličeje. "Ale já si nechci povídat.."

"A co teda chceš?" zeptal jsem se.

"Abych už nebyla sama." odpověděla po chvíli smutně.

"A já jsem vzduch?" uchechtl jsem se.

Prudce se nadechla "Ne." prskla naštvaně.

"V tom případě teda nejsi sama." odtušil jsem.

"Jsem, protože mi chybí." fňukla.

"Mike?" zeptal jsem se po chvíli.

"Jo."

"Vždyť on ti za to nestojí." přisunul jsem se k ní blíž.

"To teda stojí." po tváři se jí rozkutálela jedna osamocená slza.

"Lee, nemůžeš truchlit do aleluja kvůli němu." rozhodil jsem rukama.

"Můžu!" probodla mě vražedným pohledem, "Můžu klidně skočit z mostu a tobě to může být naprosto ukradený!" sykla a rozběhla se pryč.

Zůstal jsem tam sedět sám.